Izolované části pancéře ptakopánvého dinosaura – ankylosaura ze souvrství Arcillas de Morella (spodní apt) tvoří předkřížové a ocasní špice, části pancéřového štítu kryjícího křížovou kost a pánev, a další šupiny a zkostanělé kůstky s kýly. Předkřížové špice bez rýh a nepravidelně uspořádané výrůstky štítu jsou společnými znaky s polakantem, a proto materiál autoři prozatímně klasifikují jako Polacanthus sp. Toto shromáždění jeho materiálu je nejdůležitější mimo Anglii a také potvrzuje podobnost faun na rozhraní barremu a aptu Iberie a Británie.

Zdroj/abstrakt:

Isolated dermal armour elements of an ankylosaur from the lower Aptian Arcillas de Morella Formation at Morella (Castellón, Spain) are described herein. These elements are presacral and caudal spines, fragments of sacropelvic shield, keeled scutes and keeled ossicles. The possession of ungrooved presacral spines and a sa-cropelvic shield composed of irregularly arranged bosses and small tubercles are some of the features shared with Polacanthus. Thus we tentatively refer these elements to Polacanthus sp. This assemblage of Polacanthus dermal armour elements is currently the most important outside England. Furthermore, the new evidence of this ankylosaur in the Iberian record corroborates the great similarity between the Barremian–Aptian dinosaur faunas both the British and Iberian records.

Citace:

J. Miguel Gasulla, Francisco Ortega, Xavier Pereda Suberbiola, Fernando Escaso, J. Luis Sanz (2011) – DERMAL ARMOUR ELEMENTS OF THE ANKYLOSAUR DINOSAUR POLACANTHUS OWEN, 1865, FROM THE LOWER CRETACEOUS OF MORELLA (CASTELLÓN, SPAIN). (in Spanish)Ameghiniana 48(4): 508-519.

   Praptáka, či dnes spíše již neptačího teropoda ze skupiny deinonychosaurů, archaeopteryga ze svrchní křídy německého Solnhofenu, nemusím jistě představovat. Poprvé jsou předmětem studie také částice předurčující barvu – melanosomy, a to u jednoho z izolovaných per tohoto tvora. Na základě fylogeneticky diverzní databáze per současných ptáků a statistické analýzy morfologie těchto částic byla černá určena právě jako barva, kterou toto pero mělo asi s 95% pravděpodobností. Revize tohoto pera jej také dovoluje určit jako horní hlavní primární prachové pero, a to v rozporu s jeho minulými interpretacemi. Jedinec je zachován coby organosulfátová usazenina a mikrostruktura paprsku pera je identická s moderními ptáky – byla tak přitomna již v období jury.  Rozsáhlá melanizace dodala peru archaeopteryga strukturální výhody v této rané fázi letu. Barvy peří byly zjištěny také u dalších neptačích dinosaurů, např. sinosauropteryga či anchiornise.

Zdroj/abstrakt:

Archaeopteryx has been regarded as an icon of evolution ever since its discovery from the Late Jurassic limestone deposits of Solnhofen, Germany in 1861. Here we report the first evidence of colour from Archaeopteryx based on fossilized colour-imparting melanosomes discovered in this isolated feather specimen. Using a phylogenetically diverse database of extant bird feathers, statistical analysis of melanosome morphology predicts that the original colour of this Archaeopteryx feather was black, with 95% probability. Furthermore, reexamination of the feather's morphology leads us to interpret it as an upper major primary covert, contrary to previous interpretations. Additional findings reveal that the specimen is preserved as an organosulphur residue, and that barbule microstructure identical to that of modern bird feathers had evolved as early as the Jurassic. As in extant birds, the extensive melanization would have provided structural advantages to the Archaeopteryx wing feather during this early evolutionary stage of dinosaur flight.

Citace:

Ryan M. Carney, Jakob Vinther, Matthew D. Shawkey, Liliana D'Alba & Jörg Ackermann (2012) – New evidence on the colour and nature of the isolated Archaeopteryx feather. Nature Communications 3 (637).

   Tým kanadských paleontologů popsal další hnízdiště sauropodomorfa rodu Massospondylus ze 190 milionů let (raná jura) starých sedimentů Jižní Afriky, odkud jsou jeho pozůstaky známy již od poloviny 19. století. Na různých úrovních bylo nalezeno nejméně 10 hnízd, z nichž každé obsahuje 34 kruhových vajec velmi těsně od sebe. Jedná se o geologicky nejstaršího dinosaura, ze kterého známe také embrya nalezená přímo ve vejcích (viz i Reisz 2010). Průměr vajec dosahuje 6-7 cm, délka dospělých matek pak dosahovala asi 6 m. Uspořádání vajec v hnízdě svědčí o jejich pečlivé úpravě po nakladení.

    Paleontolog Robert Reisz z torontské univerzity, hlavní autor studie, je autorem obsáhlé studie na embrya masospondyla z roku 2010. I přes tento významný nález jsou naše znalosti o reprodukční biologii zejména raných dinosaurů velmi skromné.

Otisk ruky mladého jedince sauropodomorfa rodu Massospondylus z rané jury Jižní Afriky.

Zdroj (obrázek i text):

http://www.cbc.ca/news/technology/story/2012/01/23/sci-dinosaur-nesting-site.html

Nová studie se zabývá novým druhem sauropoda, Chuanjiesaurus anaensis, ze střední jury provincie Yunnan v Číně. Nový materiál sestává z holotypu, umožňujícího rozšíření analýzy tohoto rodu. Nový druh patří k mamenchisauridům a vykazuje některé jejich primitivní znaky; společně s mamenchisaurem, tienshousaurem a yuanmousaurem tvoří monofyl, patřící k relativně odvozeným eusauropodům ve více odvozené pozici, než bylo dosud předpokládáno.

Zdroj/abstrakt:

The present study re-evaluates Chuanjiesaurus anaensis Fang et al., 2000 from the Middle Jurassic of Lufeng,Yunnan, Southwest China. The holotype and a new referred specimen are described in detail, and re-examined osteologically and phylogenetically. In this report, the author proposes several emended diagnoses based on close observations and comparisons of the specimens. Some osteological features reveal that Chuanjiesaurus belongs to Mamenchisauridae. Compared to other mamenchisaurid dinosaurs, C. anaensis possesses relatively primitive characters. The phylogenetic position of C. anaensis was determined according to the present analysis. In addition,the data sets of some taxa of Mamenchisauridae from southwestern China are modified in the present research. The present analysis reveals that C. anaensis, Mamenchisaurus, Tienshanosaurus and Yuanmousaurus constitute a monophyletic group that belongs to relatively derived Eusauropoda. This suggests that Mamenchisauridae could be positioned at a more derived part of Eusauropoda than previously thought. This study confirms that C. anaensis is a member of Mamenchisauridae.

Citace:

Toru SEKIYA (2011) – RE-EXAMINATION OF CHUANJIESAURUS ANAENSIS (DINOSAURIA: SAUROPODA) FROM THE MIDDLE JURASSIC CHUANJIE FORMATION, LUFENG COUNTY,YUNNAN PROVINCE, SOUTHWEST CHINA. Memoir of the Fukui Prefectural Dinosaur Museum 10 : 1－54 (2011).

  Asociované fosilní kostry pachycefalosaurů, velmi zvláštních zástupců ptakopánvých dinosaurů, odhalují struktury na ocasech, podobné jakýmsi kostěným košíkům, které nebyly dosud popsány u žádného kladu čtvernožců. Homologie a funkční význam těchto struktur nebyl vykládán jasně a byl různě interpretován, hlavně jako břišní žebra. Studie ukazuje na vzorce, podobné zkostnatěním myorabdoidního typu, představující zkostnatění myoseptálních šlach spojených s myomery. Jejich struktura je dobře rozpoznána u kostnatých ryb a zde jsou vůbec poprvé rozeznány u čtvernožců. Liší se pak od paraxiálních svazků šlach, známých od jiných zástupců ptakopánvých dinosaurů, i když jejich funkce mohla být podobná – zpevnění ocasu. Myorabdoidy jsou tak zkostnatění schopná fosilizace, narozdíl od plesiomorfických myosept obratlovců a jsou zřejmě synapomorfií kladu Pachycephalosauria.

Zdroj/abstrakt:

Background

Associated postcranial skeletons of pachycephalosaurids, most notably those of Stegoceras and Homalocephale, reveal enigmatic osseous structures not present in other tetrapod clades. The homology and functional significance of these structures have remained elusive as they were originally interpreted to be abdominal ribs or gastralia, and more recently have been interpreted as de novo structures in the tail.

Principal Findings

Analysis of these structures in nearly all pachycephalosaurid skeletons has facilitated a complete description of their architecture, and the establishment of patterns consistent with those of myorhabdoid ossifications — ossifications of the myoseptal tendons associated with myomeres. The presence and structure of myorhabdoid ossifications are well established for teleost fish, but this marks their first recognition within Tetrapoda. These elements are both structurally and histologically distinct from the deep, paraxial ossified tendon bundles of other ornithischian clades, although they may have performed a similar function in the stiffening of the tail.

Conclusions/Significance

These myorhabdoi are not de novo structures, but are instead ossifications (and therefore more amenable to fossilization) of the normally unossified plesiomorphic caudal myosepta of vertebrates. The ubiquitous ossification of these structures in pachycephalosaurids (all specimens preserving the tail also exhibit myorhabdoid ossifications) suggests it is a likely synapomorphic condition for Pachycephalosauria.

Citace:

Brown, C.M. & Russell, A.P. (2012) – Homology and Architecture of the Caudal Basket of Pachycephalosauria (Dinosauria: Ornithischia): The First Occurrence of Myorhabdoi in Tetrapoda. PLoS ONE 7(1): e30212.

   Předmětem studie je vnitřní struktura mozkovny bazálního eusauropoda druhu Spinophorosaurus nigerensis z jurských sedimentů uskupení Irhazer z afrického Nigeru. Basisfenoidy i výběžky basipterygoidu směřují silně kaudálně jako u atlasaura, objevují se výrazné průhyby velkého mozku, velká a protáhlá jamka hypofýzy a velmi silné meninges a žilné dutiny. Polokruhové kanálky jsou pak dlouhé a útlé, poněkud podobné masospondylovi a žirafatitanovi. Neuroanatomický vzorec je tak středně vyvinut, bez podstatné redukce předsíňového aparátu vnitřního ucha. Pro nedostatek dat nelze stoprocentně zjistit primitivnost tohoto znaku pro tohoto sauropoda ani to, zda se u pozdějších sauropodů jedná o homoplázie. Velikost a struktura labyrintu v této oblasti může mít u sauropodomorfů vazbu na délku a hybnost krku.

Zdroj/abstrakt:

Background

Sauropod dinosaurs were the largest animals ever to walk on land, and, as a result, the evolution of their remarkable adaptations has been of great interest. The braincase is of particular interest because it houses the brain and inner ear. However, only a few studies of these structures in sauropods are available to date. Because of the phylogenetic position of Spinophorosaurus nigerensis as a basal eusauropod, the braincase has the potential to provide key evidence on the evolutionary transition relative to other dinosaurs.

Methodology/Principal Findings

The only known braincase of Spinophorosaurus (‘Argiles de l'Irhazer’, Irhazer Group; Agadez region, Niger) differs significantly from those of the Jurassic sauropods examined, except potentially for Atlasaurus imelakei (Tilougguit Formation, Morocco). The basisphenoids of Spinophorosaurus and Atlasaurus bear basipterygoid processes that are comparable in being directed strongly caudally. The Spinophorosaurus specimen was CT scanned, and 3D renderings of the cranial endocast and inner-ear system were generated. The endocast resembles that of most other sauropods in having well-marked pontine and cerebral flexures, a large and oblong pituitary fossa, and in having the brain structure obscured by the former existence of relatively thick meninges and dural venous sinuses. The labyrinth is characterized by long and proportionally slender semicircular canals. This condition recalls, in particular, that of the basal non-sauropod sauropodomorph Massospondylus and the basal titanosauriform Giraffatitan.

Conclusions/Significance

Spinophorosaurus has a moderately derived paleoneuroanatomical pattern. In contrast to what might be expected early within a lineage leading to plant-eating graviportal quadrupeds, Spinophorosaurus and other (but not all) sauropodomorphs show no reduction of the vestibular apparatus of the inner ear. This character-state is possibly a primitive retention in Spinophorosaurus, but due the scarcity of data it remains unclear whether it is also the case in the various later sauropods in which it is present or whether it has developed homoplastically in these taxa. Any interpretations remain tentative pending the more comprehensive quantitative analysis underway, but the size and morphology of the labyrinth of sauropodomorphs may be related to neck length and mobility, among other factors.

Citace:

Knoll, F., Witmer, L.,M, Ortega, F., Ridgely, R.C. & Schwarz-Wings D. (2012) – The Braincase of the Basal Sauropod Dinosaur Spinophorosaurus and 3D Reconstructions of the Cranial Endocast and Inner Ear. PLoS ONE 7(1): e30060.

   Nový zástupce mořských plazů mosasaurů, Eremiasaurus heterodontus, je popsán ze svrchní křídy (stupeň maastricht) Maroka na základě dvou jedinců, z nichž u obou jsou dochovány i téměř kompletní lebky. Nový taxon se vyznačuje zvýšeným stupněm hetedontie zubního aparátu (tedy výskytem více typů zubů) a větším počtem řitních obratlů, což byl dosud znak, pozorovaný jen u plotosaura z maastrichtu Kalifornie. První analýza 135 znaků vykryla nový taxon jako sesterský ke kladu Plotosaurini, druhá včetně pěti druhů prognatodona jej rovněž odkryla jako nejbližšího příbuzného tohoto kladu (4 společné znaky) – tento výsledek naznačuje, že eremiasaurus se nalézá vně kladu Globidentinae, ale také zpochybňuje monofyl kladu Globidensini.

Zdroj/abstrakt:

A new mosasaur, Eremiasaurus heterodontus, gen. et sp. nov., from the Maastrichtian phosphates of Morocco is described based on the basis of two specimens: one consisting of a nearly complete skull, vertebral column, and isolated appendicular elements, and the other a nearly complete skull with associated vertebral column. This new mosasaur exhibits a high degree of heterodonty and a large number of pygal vertebrae, the latter feature expressed to a greater degree only in Plotosaurus from the Maastrichtian of California. Analysis of a data matrix of 135 characters and 32 terminal taxa resulted in three equally most parsimonious trees, and recovered E. heterodontus as the sister taxon to Plotosaurini. A second analysis incorporating five species of the globidensine mosasaur Prognathodon recovered 252 most parsimonious trees. This second analysis also recovered E. heterodontus as the closest relative to the Plotosaurini, a position supported by the presence of an internarial bar keel, exclusion of the prefrontals from the narial borders, narial embayments in the frontal, and the presence of a quadrate ala groove. A change in the positions of several key character-state changes in the second analysis not only supports the exclusion of E. heterodontus from the globidensine mosasaurs, but also calls into question the monophyly of the Globidensini and the suite of quadrate and dental characters used to diagnose this group.

Citace:

Aaron R. H. Leblanc, Michael W. Caldwell & Nathalie Bardet (2012) – A new mosasaurine from the Maastrichtian (Upper Cretaceous) phosphates of Morocco and its implications for mosasaurine systematics. Journal of Vertebrate Paleontology 32(1): 82-104.

Doufám, že přinese zpřehlednění blogu, zejména do budoucna

   Ze střední jury (stupeň bathon) anglické lokality Stonesfield v hrabství Oxfordshire, odkud pochází mj. také první vědecky popsaný dinosaur – megalosaurus – pochází anteriorní konec spodní čelisti s dlouhými útlými zuby. Materiál, který byl původně řazen ke krokodýlovi teleosaurovi, patří ve skutečnosti nejranějšímu zástupci pterosauřího kladu Ctenochasmatidae, podobného gnatosaurovi, a jednomu z nejranějších pterodaktyloidů vůbec. Ve Stonesfieldu tak existovaly nejméně tři taxony pterosaurů.

Zdroj/abstrakt:

The anterior end of a lower jaw bearing long slender teeth, from the Bathonian Stonesfield Slate of Oxfordshire, was hitherto referred to the crocodilian Teleosaurus. It is reinterpreted as belonging to a ctenochasmatid pterosaur reminiscent of Gnathosaurus. It is the earliest known representative of the Ctenochasmatidae, and one of the earliest known pterodactyloids. The diversity of pterosaurs from the Stonesfield Slate is higher than previously recognized, comprising at least three taxa.

Citace:

ERIC BUFFETAUT and PAUL JEFFERY (2012) – A ctenochasmatid pterosaur from the Stonesfield Slate (Bathonian, Middle Jurassic) of Oxfordshire, England. Geological Magazine ( advance online publication).

  Přestože abelisauridi patří mezi hojné zástupce gondwanské fauny masožravých teropodů, jejich charakteristické zkrácené přední končetiny nebyly dosud známy z většího množství materiálu. Nová artikulovaná kostra teropoda druhu Majungasaurus crenatissimus ze souvrství Maevarano (svrchní křída – maastricht) z Madagaskaru zahrnuje také kompletní hrudní pletenec a přední končetiny, přičemž antebrachiály a části ruky jsou popsány vůbec poprvé. Vřetenní a loketní kost jsou asi čtvrtinové délky kosti pažní a obě mají rozšířené kloubní plošky na obou stranách a úzké diafýzy. Ruka sestává ze čtyř prstů. každý s krátkým metakarpálem a jedním či dvěma články; nejsou přítomny žádné zkostnatělé karpály. Propoce brachia a antebrachia jsou silné a robustní, více podobné karnotaurovi než aukasaurovi. Morfologie končetin abelisauridů se tak značně odlišuje od modelu známého od zbytku ceratosaurů.

Zdroj/abstrakt:

Abelisaurid theropods are common members of Cretaceous Gondwanan faunas and are characterized by a bizarre, highly reduced forelimb. Unfortunately, forelimb elements are rarely preserved and thus the basic structure of the abelisaurid forelimb remains poorly understood. Until recently, the Upper Cretaceous Maevarano Formation of northwestern Madagascar has produced numerous exceptional specimens of the abelisaurid theropod Majungasaurus crenatissimus but comparatively little forelimb material. A recently discovered articulated skeleton of Majungasaurus preserves a virtually complete pectoral girdle and forelimb, which, along with additional isolated forelimb elements, affords important new insights into the structure of these elements. New specimens of the scapulocoracoid and humerus allow more detailed description of their morphology, and antebrachial and manual elements are described for the first time. The radius and ulna are approximately one-quarter the length of the humerus and both have expanded proximal and distal articular surfaces relative to their narrow diaphyses. The manus consists of four digits, each composed of a short metacarpal and one (digits I and IV) or two (digits II and III) phalanges. No ossified carpals are present. The proportions of the brachium and antebrachium are stout, more similar to the condition in Carnotaurus than in Aucasaurus. We reinterpret manual digit identities in Aucasaurus and Carnotaurus based on new information provided by the manus of Majungasaurus. Overall, the morphology of the forelimb in Majungasaurus reveals that abelisaurids share an extremely reduced, unique morphology that is dissimilar to the more typical theropod condition seen in other ceratosaurs.

Citace:

S. H. Burch and M. T. Carrano (2012). An articulated pectoral girdle and forelimb of the abelisaurid theropod Majungasaurus crenatissimus from the Late Cretaceous of Madagascar. Journal of Vertebrate Paleontology 32(1): 1-16.

   Stopy patrně přikrčeného teropoda pocházejí ze souvrství Tuchengzi (přelom jury a křídy) z čínské provincie Hebei a jsou zároveň největšími stopami teropoda z tohoto souvrství.  I přes absenci otisku ruky a ocasu je stopa interpretována jako přikrčený teropod – je zde totiž otisk levého metatarsálu a související kalózní (tvaru mozolnatého otisku) stopy sedací a stydké kosti. Jedná se o třetí případ asymetrické přikrčené pozice teropoda.

Zdroj/abstrakt:

A probable theropod dinosaur crouching trace and associated tracks from the Tuchengzi (Houcheng) Formation of Siliang Mountain, Chicheng County, Hebei Province, China are the largest theropod tracks currently known from the formation. Although the crouching trace lacks manus and tail marks, the traces are interpreted as made by a crouching theropod because they include a left metatarsal impression and associated ischial, and possibly pubic, callosity traces. This represents the third known example of an asymmetric crouching position adopted by a theropod.

Citace:

Lida Xing, Gerard D. Gierliński, Jerald D. Harris, Julien D.Divay (2012) – A Probable Crouching Theropod Dinosaur Trace from the Jurassic-Cretaceous Boundary in Hebei, China. Geological Bulletin of China 31(1): 20-25.

   Autoři popisují sdružení stop ze svrchní křídy souvrství Candeleros v argentinské Patagonii (lokalita La Buitrera), sestávající z plazů – sfenodontů, krokodyliformů a maniraptorních teropodů. Především kategorie malých až středních obratlovců je hojně zastoupena a je zde také řada patrných stop na kostech, hlavně od čtvernožců, která naznačuje okus kostí mrchožrouty během expozice mršin před pohřbením. Další stopy patří členovcům a kořenům rostlin. Jedná se tak o nikoli běžný náhled do svrchnokřídového jižního ekosystému.

Zdroj/abstrakt:

Ecological relationships among fossil vertebrate groups are interpreted based on evidence of modification features and paleopathologies on fossil bones. Here we describe an ichnological assemblage composed of trace fossils on reptile bones, mainly sphenodontids, crocodyliforms and maniraptoran theropods. They all come from La Buitrera, an early Late Cretaceous locality in the Candeleros Formation of northwestern Patagonia, Argentina. This locality is significant because of the abundance of small to medium-sized vertebrates. The abundant ichnological record includes traces on bones, most of them attributable to tetrapods. These latter traces include tooth marks that provde evidence of feeding activities made during the sub-aerial exposure of tetrapod carcasses. Other traces are attributable to arthropods or roots. The totality of evidence provides an uncommon insight into paleoecological aspects of a Late Cretaceous southern ecosystem.

Citace:

Silvina de Valais, Sebastián Apesteguía & Alberto C. Garrido (2012) – Cretaceous Small Scavengers: Feeding Traces in Tetrapod Bones from Patagonia, Argentina. PLoS ONE 7(1): e29841.

   Dysalotosaurus je malým ptakopánvým dinosaurem z linie ornitopodů, známým z mnoha tisíců kostí ze svrchnojurské lokality Tendaguru ve východní Africe (Tanzánie), představujících asi stádo. Autoři provedli histologii pěti vzorků kostí. Tenká stěna kosti sestává z fibrolamelární tkáně se silnou variabilitou prokrvení a vývoje růstových cyklů. Větší kosti vykazují vyšší relativní růstová tempa a málo linií zastaveného růstu (LAG), zatímco menší nižší tempa a vyšší počet těchto linií; zóny rychlého a pomalého růstu se střídají. Jednalo se o prekokciálního dinosaura s pohlavní dospělosti v asi deseti letech a neurčeným růstovým vzorcem. Maximální růstová tempa se dají přirovnat k dnešním klokanům. Pravidelný vývoj růstových kruhů a LAG u velkých ornitopodů ukazuje na vyšší sezónní tlaky způsobené požadavky na stravu, migrací a altriciálním způsobem chování (opak prekokciality, tedy předčasné zralosti), zatímco malí ornitopodi vykazují přesně opačné tendence.

Zdroj/abstrakt:

Dysalotosaurus lettowvorbecki is a small ornithopod dinosaur known from thousands of bones and several ontogenetic stages. It was found in a single locality within the Tendaguru Formation of southeastern Tanzania, possibly representing a single herd. Dysalotosaurus provides an excellent case study for examining variation in bone microstructure and life history and helps to unravel the still mysterious growth pattern of small ornithopods.
 
Methodology/Principal Findings
 
Five different skeletal elements were sampled, revealing microstructural variation between individuals, skeletal elements, cross sectional units, and ontogenetic stages. The bone wall consists of fibrolamellar bone with strong variability in vascularization and development of growth cycles. Larger bones with a high degree of utilization have high relative growth rates and seldom annuli/LAGs, whereas small and less intensively used bones have lower growth rates and a higher number of these resting lines. Due to the scarcity of annuli/LAGs, the reconstruction of the life history of Dysalotosaurus was carried out using regularly developed and alternating slow and fast growing zones. Dysalotosaurus was a precocial dinosaur, which experienced sexual maturity at ten years, had an indeterminate growth pattern, and maximum growth rates comparable to a large kangaroo.
 
Conclusions/Significance
 
The variation in the bone histology of Dysalotosaurus demonstrates the influence of size, utilization, and shape of bones on relative growth rates. Annuli/LAGs are not the only type of annual growth cycles that can be used to reconstruct the life history of fossil vertebrates, but the degree of development be of importance for the reconstruction of paleobehavior. The regular development of annuli/LAGs in subadults and adults of large ornithopods therefore reflects higher seasonal stress due to higher food demands, migration, and altricial breeding behavior. Small ornithopods often lack regularly developed annuli/LAGs due to lower food demands, no need for migration, and precocial behavior.

Citace:

Hübner, T.R. (2012)  – Bone Histology in Dysalotosaurus lettowvorbecki (Ornithischia: Iguanodontia) – Variation, Growth, and Implications. PLoS ONE 7(1): e29958.

   Osteoartritida je nemoc kostního aparátu, u současných populací divokých savců extrémně vzácná a variabilně se vyskytující u současných ptáků (od 0 do 25%), u nichž má její výskyt obrácenou vazbu na tělesnou velikost. Autoři tak testují její přítomnost i u kaudipteryga, spodnokřídového teropoda z Číny, kterého však autoři zde klasifikují poněkud po BANDovsku coby raného ptáka. Podstatné pro výskyt choroby však je, že ji vykazuje velmi vysoký počet jedinců – až 30%. Dosud byla choroba hlášena u zástupce ptakopánvých – iguanodontida rovněž ze spodní křídy. Výskyt u kaudipteryga a ještě u další opeřené formy posouvá výskyt choroby o 20 milionů let nazpět.

Zdroj/abstrakt:

Osteoarthritis is extremely rare in wild mammal populations (less than 1%) and varies in frequency according to species (0--25%) in recent birds, where it is inversely related to size. Large population samples of Early Cretaceous birds in China permit us to analyze its frequency in one of the earliest avian radiations. In these samples, the larger bird (Caudipteryx) shows a high frequency (30%). The earliest previous documentation of primary osteoarthritis in any animal is in a family of Early Cretaceous dinosaurs (Iguanodontidae). We document its occurrence in a basal bird and in one of the forms considered by some to be a feathered dinosaur. These occurrences are 20 million years older than the next oldest occurrence of osteoarthritis.

Citace:

A new online article (classifies Caudipteryx as a bird, however): Bruce M. Rothschild, Zheng Xiaoting & Larry D. Martin (2012) – Osteoarthritis in the early avian radiation: Earliest recognition of the disease in birds. Cretaceous Research (advance online publication).

   Mechanismy vymírání na rozhraní křídy a třetihor stále nejsou dobře rozřešeny, i když autoři jinak podporují dopad asteroidu jako hlavní příčinu této události. Kolaps mořské hladiny vedl ke kolapsu primární či exportní produktivity, který vyvolal vymírání na vyšších úrovních mořského potravního řětězce. Populace dírkonošců závislé na fytoplanktonu a obývající hlubokomořská dna nebyly ale výrazněji zasaženy, což značí, že exportní produktivita byla zachována dostatečně na jejich udržení. Autoři porovnávají tyto populace a záznamy stabilních uhlíkových izotopů z Tichého, jihovýchodního Atlantského a jižních oceánů. Pokles exportní produktivity na konci křídy byl střední, toliko regionální a ke globálnímu vymírání v mořích nedostatečný. Okyselení oceánu bylo asi hlavní příčinou vymírání amonitů a kalcifikovaného planktonu a obnova populací v mořích byla stejně rychlá jako na zemi.

   Touto cestou bych chtěl všem čtenářům blogu popřát mnoho zdraví, pohody a osobních úspěchů v novém roce. Zachovejte blogu přízeň i nadále! Autor

Zdroj/abstrakt:

An asteroid impact at the end of the Cretaceous caused mass extinction, but extinction mechanisms are not well-understood. The collapse of sea surface to sea floor carbon isotope gradients has been interpreted as reflecting a global collapse of primary productivity (Strangelove Ocean) or export productivity (Living Ocean), which caused mass extinction higher in the marine food chain. Phytoplankton-dependent benthic foraminifera on the deep-sea floor, however, did not suffer significant extinction, suggesting that export productivity persisted at a level sufficient to support their populations. We compare benthic foraminiferal records with benthic and bulk stable carbon isotope records from the Pacific, Southeast Atlantic, and Southern Oceans. We conclude that end-Cretaceous decrease in export productivity was moderate, regional, and insufficient to explain marine mass extinction. A transient episode of surface ocean acidification may have been the main cause of extinction of calcifying plankton and ammonites, and recovery of productivity may have been as fast in the oceans as on land.

Citace:

Laia Alegreta, Ellen Thomas and Kyger C Lohmann (2011) – End-Cretaceous marine mass extinction not caused by productivity collapse. Proceedings of the National Academy of Sciences (advance online publication)

   Protože se vánoční svátky blíží skutečně raketovým tempem, chtěl bych všem pravidelným i méně pravidelným čtenářům blogu, samozřejmě včetně kolegů z Českého paleontologického fóra, popřát jejich krásné a klidné prožití a také úspěšný start do roku 2012, který snad bude opět bohatý na paleontologické novinky. Takže šťastné a veselé!

Zdroj: www.thelope.com

   Moderní diverzita většinou dosahuje vrcholu v tropech a klesá směrem k pólům a přestože totéž platí také v mořských ekosystémech, rozložení pravěkých suchozemských faun dosud není zcela rozkryto. Studie se tak zabývá zejména prostorovými vzorci této diverzity v období druhohor a je kompilací datasetu dinosauřích rodů (738), včetně ptáků, jehož součástí je také sestavení vzorců zeměpisné šířky. Ukazuje se, že dominantní skupiny suchozemských obratlovců té doby neodpovídají dnešnímu nárůstu/poklesu diverzity, když tato byla největší v mírných podnebných pásmech, a to po celých 160 milionů let jejich existence. Tato diverzita má úzký vztah k rozloze kontinentů. Ptakopánví a také sauropodi ze svrchní křídy vykazují různorodé vzorce diverzity. Rozloha země, spíše než podnebí, tak asi hrála hlavní roli v v podnebných pásmech. Tropy pak nebyly jakousi kolébkou diverzity, jak vyplývá z dnešních ekosytémů. Geografické rozdělení mezi klady býložravých dinosaurů v křídě může vyplývat z pokročilé fáze oddělování kontinentů či různých reakcí na zvyšování dělení na klimatické zóny. Moderní vzorce diverzity jsou záležitostí zhruba 30 milionů let starou.

Zdroj/abstrakt:

Aim:  Modern biodiversity peaks in the tropics and declines poleward, a pattern that is potentially driven by climate. Although this latitudinal biodiversity gradient (LBG) also characterizes the marine invertebrate fossil record, distributions of ancient terrestrial faunas are poorly understood. This study utilizes data on the dinosaur fossil record to examine spatial patterns in terrestrial biodiversity throughout the Mesozoic. Location  We compiled data on fossil occurrences across the globe. Methods:  We compiled a comprehensive dataset of Mesozoic dinosaur genera (738), including birds. Following the utilization of sampling standardization techniques to mediate for the uneven sampling of the fossil record, we constructed latitudinal patterns of biodiversity from this dataset. Results:  The dominant group of Mesozoic terrestrial vertebrates did not conform to the modern LBG. Instead, dinosaur diversity was highest at temperate palaeolatitudes throughout the 160 million year span of dinosaurian evolutionary history. Latitudinal diversity correlates strongly with the distribution of land area. Late Cretaceous sauropods and ornithischians exhibit disparate LBGs.Main conclusions:  The continuity of the palaeotemperate peak in dinosaur diversity indicates a diminished role for climate on the Mesozoic LBG; instead, dinosaur diversity may have been driven by the amount of land area among latitudinal belts. There is no evidence that the tropics acted as a cradle for dinosaur diversity. Geographical partitioning among major clades of herbivorous dinosaurs in Cretaceous may result from the advanced stages of continental fragmentation and/or differing responses to increasing latitudinal climatic zonation. Our results suggest that the modern-day LBG on land was only established 30 million years ago, following a significant post-Eocene recalibration, potentially related to increased seasonality.

Citace:

Mannion, P. D., Benson, R. B. J., Upchurch, P., Butler, R. J., Carrano, M. T. and Barrett, P. M. (2011) – A temperate palaeodiversity peak in Mesozoic dinosaurs and evidence for Late Cretaceous geographical partitioning. Global Ecology and Biogeography (advance online publication).

   Diskuse ohledně výběrového tlaku na dlouhé krky dnešních žiraf či sauropodních dinosaurů probíhá již dlouhou dobu a autoři scelují tyto debaty do taxonomického kontextu. Vyvozuje se, že ve většině případů jsou dlouhé krky výsledkem požadavků na pastvu, když alternativně pohlavní výběr, termoregulace či tlak perdátorů nejsou tak silně podporovány.  U žiraf, želv, ale i sauropodů asi skutečně hrál roli výběr vyšší pastvy či také snad možnost dosažení vodní vegetace či zvýšení energetické efektivnosti nízké pastvy. Např. u velbloudů a některých brodivých ptáků byl tlak na prodloužení zadních končetin i krku pro možnost pastvy na/blízko země. U ptáků či plesiosaurů umožňuje malá hlava na dlouhém krku větší zrychlení tlamy k polapení prchající kořisti. Labutě mohou s dlouhým krkem dosáhnout bentické vegetace, supi mohou proniknout hlouběji do těla mršiny. Husy jsou neobvyklým případem ostražitosti před predátory, ale snad také efektivní nízké pastvy. U pterosaurů jsou tyto tlaky nejisté, protože neznáme zcela jejich biologii. U každé skupiny tak autoři zhodnotili případné náklady přírodního výběru oproti výhodám dlouhého krku.

Zdroj/abstrakt:

There has been recent discussion about the evolutionary pressures underlying the long necks of extant giraffes and extinct sauropod dinosaurs. Here we summarise these debates and place them in a wider taxonomic context. We consider the evolution of long necks across a wide range of (both living and extinct) taxa and ask whether there has been a common selective factor or whether each case has a separate explanation. We conclude that in most cases long necks can be explained in terms of foraging requirements, and that alternative explanations in terms of sexual selection, thermoregulation and predation pressure are not as well supported. Specifically, in giraffe, tortoises, and perhaps sauropods there is likely to have been selection for high browsing. It the last case there may also have been selection for reaching otherwise inaccessible aquatic plants or for increasing the energetic efficiency of low browsing. For camels, wading birds and ratites,original selection was likely for increased leg length, with correlated selection for a longer neck to allow feeding and drinking at or near substrate level. For fish-eating long-necked birds and plesiosaurs a small head at the end of a long neck allows fast acceleration of the mouth to allow capture of elusive prey. A swan's long neck allows access to benthic vegetation, for vultures the long neck allows reaching deep into a carcass. Geese may be an unusual case where anti-predator vigilance is important, but so may be energetically efficient low browsing. The one group for which we feel unable to draw firm conclusions are the pterosaurs, this is in keeping with the current uncertainty about the biology of this group. Despite foraging emerging as a dominant theme in selection for long necks, for almost every taxonomic group we have identified useful empirical work that would increase understanding of the selective costs and benefits of a long neck.

Citace:

Wilkinson, D. M. and Ruxton, G. D. (2011) – Understanding selection for long necks in different taxa. Biological Reviews (advance online publication).

   Lebeční ornamentace je široce rozšířena u vyhynulých forem v rámci kladu Ornithodira, a to u pterosaurů a i dvou hlavních linií dinosaurů, plazopánvých a ptakopánvých. Tyto struktury mají mnoho podob a může je tvořit až tucet různých kostí lebky, což naznačuje různé jejich původy. Řada těchto hřebenů nehraje, zdá se, klíčovou roli pro přežití a tak byly jako jejich primární funkce navrženy druhové rozpoznávání či pohlavní výběr. Rozšíření těchto struktur u ornitodirů a jejich pozice pak podle autorů ukazuje právě na pohlavní výběr jako na klíčový faktor, i když často je jeho role odmítána, neboť řada druhu dimorfismus na základě pohlaví nevykazuje. Fenomén vzájemného pohlavního výběru, kdy tyto struktury mají obě pohlaví vybírající jedince pohlaví opačného – byl ve výzkumu ornitodirů ignorován, i když u moderních ptáků je popsán dobře. Autoři dospívají k závěru, že vzájemný pohlavní výběr představuje platnou hypotézu pro jejich přítomnost a rozšíření a tento jev je nutno integrovat i do budoucích paleoekologických studií.

Zdroj/abstrakt:

Cranial ornamentation is widespread throughout the extinct non-avialian Ornithodira, being present throughout Pterosauria, Ornithischia and Saurischia. Ornaments take many forms, and can be composed of at least a dozen different skull bones, indicating multiple origins. Many of these crests serve no clear survival function and it has been suggested that their primary use was for species recognition or sexual display. The distribution within Ornithodira and the form and position of these crests suggest sexual selection as a key factor, although the role of the latter has often been rejected on the grounds of an apparent lack of sexual dimorphism in many species. Surprisingly, the phenomenon of mutual sexual selection – where both males and females are ornamented and both select mates – has been ignored in research on fossil ornithodirans, despite a rich history of research and frequent expression in modern birds. Here, we review the available evidence for the functions of ornithodiran cranial crests and conclude that mutual sexual selection presents a valid hypothesis for their presence and distribution. The integration of mutual sexual selection into future studies is critical to our understanding of ornithodiran ecology, evolution and particularly questions regarding sexual dimorphism.

Citace:

DAVID W.E. HONE, DARREN NAISH & INNES C. CUTHILL (2011 [2012]) – Does mutual sexual selection explain the evolution of head crests in pterosaurs and dinosaurs? Lethaia (advance online publication).

   Prvním fosilním záznamem sauropodů z Antarktidy je nekompletní ocasní obratel ze svrchní křídy ostrova Jamese Rosse. Podle velikosti a morfologie jde o zástupce kladů Titanosauria a Lithostrotia; pokročilí titanosauři tak zřejmě v této době dosáhli skutečně celosvětového rozšíření.

Zdroj/abstrakt:

Sauropoda is one of the most diverse and geographically widespread clades of herbivorous dinosaurs, and until now, their remains have now been recovered from all continental landmasses except Antarctica. We report the first record of a sauropod dinosaur from Antarctica, represented by an incomplete caudal vertebra from the Late Cretaceous of James Ross Island. The size and morphology of the specimen allows its identification as a lithostrotian titanosaur. Our finding indicates that advanced titanosaurs achieved a global distribution at least by the Late Cretaceous.

Citace:

Ignacio A. Cerda, Ariana Paulina Carabajal, Leonardo Salgado, Rodolfo A. Coria, Marcelo A. Reguero, Claudia P. Tambussi and Juan J. Moly (2011 [2012]) – The first record of a sauropod dinosaur from Antarctica. Naturwissenschaften (advance online publication).