Bulharsko je další zemí, na jejímž území byly objeveny fosilní pozůstatky dinosaurů. Jedná se o jeskyni Labirinta nedaleko města Červen Brjag na severozápadě země, konkrétně o mořské vápencové usazeniny souvrství Kaljaka z nejsvrchnější části křídového stupně maastrichtu. Pozůstatky dinosaura z této lokality zahrnují distální část stehenní kosti, pravou kost lýtkovou a proximální část lýtkové kosti levé, levý zánártní článek II, druhý či třetí článek prstu levého prstu IV zadní končetiny, část druhého záprstního článku a centrum ocasního obratle. Tyto pozůstatky zcela jistě náleží příslušníkovi kladu Ornithopoda a velmi pravděpodobně i Hadrosauroidea, a to malým jedincům, i když není zcela jasné, zda se jedná o jedince mladé, nebo jedince dospělé malých tělesných proporcí. Stále četnější nálezy těchto dinosaurů také ve východní části Evropy svědčí o jejich dominantním postavení v Eurasii na samotném konci křídy. 

Abstrakt:

ABSTRACT: Disarticulated dinosaur bones have been discovered in a fossiliferous lens in the Labirinta Cave, southwest of the town of Cherven Bryag, in NW Bulgaria. This cave is formed within marine limestones belonging to the Kajlâka Formation of Latest Cretaceous age. Associated fossils and Sr isotopy suggest that the fossiliferous sediments belong to the uppermost part of the Upper Maastrichtian. The dinosaur bones discovered in this lens include the distal portion of a left femur, a right tibia, the proximal part of a right fibula, a left metatarsal II, the second or third phalanx of a left pedal digit IV, the proximal end of a second metacarpal, and a caudal centrum. All the bones undoubtedly belong to ornithopod dinosaurs and more accurately to representatives of the hadrosauroid clade. All belong to small-sized individuals, although it cannot be assessed whether they belong to juveniles or small-sized adults, pending histological analyses. Hadrosauroid remains have already been discovered in Late Maastrichtian marine sediments from western, central and eastern Europe, reflecting the abundance of these dinosaurs in correlative continental deposits. Indeed, hadrosauroids were apparently the dominating herbivorous dinosaurs in Eurasia by Late Maastrichtian time.

Citace:

Godefroit, P., and Motchurova-Dekova, N. 2010. Latest Cretaceous hadrosauroid (Dinosauria: Ornithopoda) remains from Bulgaria. Comptes Rendus Palevol. doi: 10.1016/j.crpv.2010.05.003.

   Ostrov Madagaskar je sice v paleontologii známý spíše svými křídovými lokalitami, ale citovaná studie přináší informace o dvou střednojurských lokalitách v souvrství Bemaraha na západě ostrova, na které se nachází první zdokumentované stopy dinosaurů z tohoto státu. Série stop podél řeky Sahalaly zřejmě patří dinosaurovi pohybujícímu se po čtyřech končetinách a mohlo by jít o sauropoda, i když identifikace je zde ztížena špatným stavem prezervace. Naproti tomu lokalita Tsiandro ukrývá dobře zachované stopy teropoda, a to v hojném množství, což umožňuje i jisté vývody o chování jejich původců.

Abstrakt:

Here we report the first record of tetrapod tracks from Madagascar. We document two localities yielding dinosaur footprints, both within the Middle Jurassic Bemaraha Formation (Morondava Basin) in western Madagascar. The Sahalaly River tracksite yielded a single trackway belonging to a quadrupedal dinosaur; probably a sauropod, but a closer determination is hindered by bad preservation. In contrast, the Tsiandro tracksite yielded numerous well-preserved theropod tracks that allow some inference about the behavior of the trackmakers. 
 

Citace:

Wagensommer, A., Latiano, M., and Nicosia, U. 2010. First report of dinosaur footprints from Madagascar: two tracksites from the Middle Jurassic Bemaraha Formation. Ichnos 17(2):127-136. doi: 10.1080/10420941003659527.

    Lokalita Pinyes (svrchní křída), součást souvrství Tremp ve španělském Katalánsku obsahuje 25 megaloolithidních vajec, reprezentujících nejpravděpodobněji sauropody. Jedná se o klasické hnízdo tohoto typu co do velikosti. Menší seskupení vajec s lineárním nebo skupinovým uspořádáním může představovat erodované zbytky větších uskupení vajec. Podobnosti mezi hnízdy s tímto typem vajec mezi různými lokalitami svědčí o obdobném rozmnožování mezi těmito dinosaury. Typická geometrie hnízda na této lokalitě pak svědčí o asymetrických, skloněných a po stranách stlačených prstech končetin titanosaurů, kteří zřejmě využívali zadní končetiny pro vyhrabávání hnízdních jam.

Citace:

Bernat et all 2010 "3-D Modelling of Megaloolithid Clutches: Insights about Nest Construction and Dinosaur Behaviour" PLoS May 2010.

   Tato studie paleontologů Johna Scannelly a Jacka Hornera je asi nejvíce diskutovanou v průběhu posledních dnů. Autoři v ní dospívají k závěru, že taxony Triceratops  Marsh 1889 a Torosaurus  Marsh 1891 jsou synonymní, a to v důsledku ontogenetických změn v jejich anatomii. Vyslovují tak myšlenku, která pro zasvěcence v dinosauří paleontologii jistě není nová.

    Je tedy zřejmé, že tyto dva taxony jsou jedním dinosaurem v různých stádiích vývoje. Lebky juvenilních jedinců jsou totiž radikálně odlišné od lebek dospělců, procházejí dramatickým vývojem zejména v období dosažení sexuální dospělosti. V minulosti tak snadno docházelo k situaci, kdy byly popisovány nové rody dinosaurů pouze na základě nekterých odlišných znaků lebek (a to nejen u ceratopsidů, ale i u hadrosauridů, pachycefalosaurů nebo tyrannosauridů) a přitom se může jednat o pouhá vývojová stádia téhož rodu s pronikavými morfologickými rozdíly. Na základě studia více než 50 lebek těchto dinosaurů (40% z nich je dospělých triceratopsů) tak lze vyvodit závěr, že se jedná i o případ zmiňovaných dvou taxonů, známých z nejsvrchnější křídy především amerického souvrství Hell Creek. Studiu byla podrobena jak délka, šířka a tloušťka lebek, tak i jejich mikrostruktura, povrchové textury nebo tvary límců. Je zřejmé, že lebky torosaura, jejichž tkáně jsou více přetvarovány než lebky triceratopse, představují dospělé jedince triceratopse. Autoři z toho vyvozují i závěr o nižší diverzitě dinosaurů ve svrchnokřídových ekosystémech těsně před rozhraním K/T, kdy se mohli dostat do vyššího stavu ohrožení potencionální katastrofou, ať už dopadem meteoritu nebo změnami podnebí, což mohly být významné faktory při jejich pozdějším vyhynutí.

   Na paleontologickém mítinku v anglickém Bristolu, kde byly tyto závěry prezentovány již loni, se studie setkala i s částečnou kritikou.  

Zdroj:

http://www.sciencedaily.com/releases/2010/07/100714131244.htm 

Citace:

Scannella J & Horner JR. 2010. Torosaurus Marsh, 1891, is Triceratops Marsh, 1889 (Ceratopsidae: Chasmosaurinae): synonymy through ontogeny. Journal of Vertebrate Paleontology 30(4):1157-1168.

Pod pokličkou tradičních triasových vykopávek v Polsku aneb splněný sen

Celý článek

   Na mítinku pořádaném Society of Vertebrate Paleontology v září loňského roku v anglickém Bristolu přinesl paleontolog Matthew Herne zprávu o fosilním materiálu australského ornitopoda druhu Leaellynasaura amicagraphica, konkrétně o exempláři, který by měl mít více než 70 ocasních obratlů, což by představovalo jednu z nejvyšších hodnot u ptakopánvých dinosaurů. Ocas by tvořil až 75% délky těla.

   L. amicagraphica je taxon, postavený na několika fosilních exemplářích, včetně mladého jedince s téměř kompletné, ale nepopsanou lebkou. Jednalo se o dinosaura, který v době spodní křídy žil v subarktickém podnebí a spekuluje se u něj na existenci řady adaptací pro zdejší nepříznivé podmínky, včetně existence pernatého pokryvu těla a hibernace. Pro tato tvrzení však chybí fosilní podklad.

    Studie Matthewa Herna, zaměřující se na osteologii některých exemplářů tohoto dinosaura, by měla vyjít právě letos.

Zdroj:

http://qilong.wordpress.com/2010/07/09/leaellynasaura-and-caudal-length-in-ornithischians/

   Další z řady letošních nových ceratopsidů, zástupce kladu Chasmosaurinae, je popsán ze souvrství Dinosaur Park (svrchní partie kampánu, svrchní křída) z kanadské provincie Alberta.  Materiál představuje lebka a týlní kost právě z tohoto souvrství a dále iszolovaná týlní kost ze stejného souvrství, ale provincie Saskatchewan, přičemž řada dalších exemplářů je provizorně klasifikována jako tento taxon. M. perifania sdílí řadu společných znaků s chasmosaurem, přesto jsou v týlním regionu určité rozdíly, které vymezují autampomorfie tohoto nového rodu. Týlní otvory jsou roztažené a límec má specifický, široký, srdčitý tvar, což je další unilkátní morfologický znak. Po porovnání s jinými fosilními nálezy je navíc zřejmé, že také Eoceratops canadensis a Chasmosaurus kaiseni, nediagnostické materiály s charakterem nomen dubium, odpovídají tomuto taxon a jsou zřejmě jeho součástí. Límec nového taxonu je ukázkou výrazných variací, zřejmě reflektujících vnitrodruhové rozdíly nebo vývojová stádia, ale možná i evoluci jako takovou, neboť Dinosaur Provincial Park zaujímá více než milion let geologického času. Dle fylogenetické analýzy pak M. perifania tvoří klad s druhem Agujaceratops mariscalensis a chasmosaurus sám je nejbazálnější chasmosaurin. 

Zdroj/abstrakt:

A new genus of long-horned chasmosaurine ceratopsid is described from the Dinosaur Park Formation (upper Campanian) of Western Canada. Mojoceratops perifania is represented by a skull and a parietal from the Dinosaur Park Formation of Alberta and an isolated parietal from the Dinosaur Park Formation of Saskatchewan. Several other specimens are provisionally referred to this taxon. While Mojoceratops shares many plesiomorphies with Chasmosaurus, the animal lacks the forward-curving parietal epoccipitals and reduced postorbital horns that diagnose the genus Chasmosaurus, and it differs from all other chasmosaurines in exhibiting a prominent sulcus on the anterior margin of the parietal, swellings on the anterodorsal surface of the parietal rami, and a small accessory process on the first parietal epoccipital. Other unusual features include anteriorly extended parietal fenestrae, a broad, heart-shaped frill, and transverse expansion of the postfrontal fontanelle. The type material of "Eoceratops canadensis" and "Chasmosaurus kaiseni" are nondiagnostic and these names are therefore considered nomina dubia, but their morphology is consistent with Mojoceratops and they probably belong to this genus. The frill of Mojoceratops shows marked variation. Some of this variation probably results from intraspecific variation or ontogenetic changes, but because the Dinosaur Park Formation encompasses more than a million years of time, evolution may explain some of these differences. Phylogenetic analysis shows that Mojoceratops forms a clade with Agujaceratops mariscalensis; Chasmosaurus is the most basal member of Chasmosaurinae.

Citace:

Nicholas R. Longrich. 2010 Mojoceratops perifania, A New Chasmosaurine Ceratopsid from the Late Campanian of Western Canada. Journal of Paleontology 84(4):681-694.

   V neděli 11. července odjíždím do polského Krasiejówa, abych se zde po dobu dvou týdnu účastnil paleontologických vykopávek na zdejší triasové lokalitě. Po loňské Montaně se to možná může zdát jako skromná akce, ale triasové lokality jsou přece jen oproti křídovým vzácné a navíc jejich nálezy jsou významné z hlediska evoluce hlavních skupin druhohorních obratlovců.

   Krasiejów je městečko v polském Horním Slezsku v opolském vojvodství s 2050 obyvateli. Zdejší "jámu" navštěvují každoročně profesionální paleontologové i amatéři z řady zemí Evropy na výkopech, které organizuje opolská univerzita. Nálezy jsou uloženy ve dvou paleontologických muzeích. Mezi nejvýznamnější zdejší nálezy patří velcí obojživelníci z linie temnospondylů – metoposaurus a cyklotosaurus, archosaur/fytosaur paleorhinus a především evolučně nesmírně významný dinosauriform Silesaurus opolensis  Dzik 2003, známý z více než dvou desítek exemplářů. Fosilní nálezy svrchnotriasových obratlovců byly učiněny také v blízkých Lisowicích (viz Dzik et al. 2008).

Dinosauriform druhu Silesaurus opolensis, popsaný z polského Krasiejówa. Zdroj: www.geologie.vsb.cz.

Recenze druhé knihy kolegy z Českého paleontologického fóra

Celý článek

Doufám, že přinese zpřehlednění blogu, zejména do budoucna

Celý článek

Portrét čínského kompsognatida

Celý článek

Portrét amerického krále spodní křídy

Celý článek

   A u tyrannosauridů ještě zůstaneme, konkrétně u daspletosaura (TMP 2007.20.124), poměrně neobvyklého exempláře, klasifikovaného coby Daspletosaurus sp.  Autoři se zaměřili na počet zubů v premaxile (předčelistní kosti), který u teropodů dosahuje téměř bez výjimky čtyř v obou premaxilách. Právě shora zmíněná premaxila daspletosaura se třemi zuby v levé premaxile je pak zajímavou odchylkou a reprezentuje jedince se zjevnou vývojovou abnormalitou.  Nižší počet zubů je spojen s relativně velkými zubními jamkami, z nichž každá má prostor k uchycení zubu, jehož rozměry jednoznačně přesahují normál. To naznačuje nepřímou úměru mezi velikostí zubů a jejich počtem, a podněty k redukci jejich počtu zřejmě vycházejí ze selektivního tlaku k jejich zvětšování, i když na druhou stranu je nutno podotknout, že takřka neměnný počet premaxilárních zubů u teropodů naznačuje silná vývojová omezení a funkční kompromis mezi rozměry alveolárního okraje premaxily a velikostí zubů. Počet zubů je pak funkcí o dvou parametrech: rozměrů odontogenního pole zubní série a dimenzí zubní pozice. Vývojovou příčinou nižšího počtu premaxilárních zubů u TMP 2007.20.124 je zřejmě zvětšení rozměrů zubních jamek o třetinu oproti normálu během morfologického vývoje zubů.

Abstrakt:

Premaxillary tooth count tends to be stable amongst toothed dinosaurs, and most theropods have four teeth in  each premaxilla. Only one case of bilaterally asymmetric variation is known in theropod premaxillary dentition, and there is no record of ontogenetic or  individual variation in premaxillary tooth count. Based on these observations, a tyrannosaurid left premaxilla with three teeth (TMP 2007.20.  124) is an interesting deviation and represents an unusual individual of Daspletosaurus sp. with a developmental abnormality. The lower number of teeth is coupled with relatively larger alveoli, each of which is capable of hosting a larger than normal tooth. This indicates that tooth size and dental count vary inversely, and instances of reduction in tooth count may arise from selection for increased tooth size. On the other hand, the conservative number of premaxillary teeth in most theropods implies strong developmental constraints and a functional trade-off between the dimensions of the premaxillary alveolar margin and the size of the teeth. In light of recent advances in the study of tooth morphogenesis, tooth count is a function of two parameters: dimensions of an odontogenic field for a tooth series, and dimensions of tooth positions. A probable developmental cause for the low tooth count of TMP 2007.20.124 is that the dimensions of the alveoli expanded by approximately a third during tooth morphogenesis. Numerical traits such as tooth count are difficult to treat in a phylogenetic analysis. When formulating a phylogenetic character, a potential alternative to simply counting is to rely on the morphological signature for developmental parameters that control the number of the element in question.

Citace:

Miyashita, T., Tanke, D.H., and Currie, P.J. 2010. Variation in premaxillary tooth count and a developmental abnormality in a tyrannosaurid dinosaur.
Acta Palaeontologica Polonica.

    Nové informace k potravním návykům velkých teropodů tyrannosauridů, konkrétně mongolského tarbosaura, přináší tato studie, která popisuje stopy po chrupu tohoto velkého teropoda na ramenní kosti hadrosaurina saurolofa, známého ze svrchnokřídových sedimentů Asie a Severní Ameriky. Na porvrchu kosti jsou zřetelné mnohonásobné vkusy zubů, seřazené do specifických vzorců na otvory, stopy po drhnutí zubu podél povrchu kosti, někdy pak ve spojení se samotnými skusy. Charakter a rozdělení těchto tří typů stop naznačuje aktivní volbu této části kosti ze strany predátora. Protože na zbytku téměř kompletní kostry nejsou patrné stopy po poškození tohoto charakteru, jedná se v tomto případě zřejmě o mrchožroutství, poprvé přímo pozorované u příslušníka této linie teropodů. 

Abstrakt:

Feeding traces for carnivorous theropod dinosaurs are typically are but can provide important evidence of prey choice and mode of feeding. Here we report a humerus of the hadrosaurine Saurolophus which was heavily damaged from feeding attributed to the giant tyrannosaurine Tarbosaurus. Thebone shows multiple bites made in three distinctive styles termed ‘punctures', ‘drag marks' and ‘bite-and-drag marks'. The distribution of these bites suggest that the animal was actively selecting which biting style to use based on which part of the bone was being engaged. The lack ofdamage to the rest of the otherwise complete and articulated hadrosaur strongly implies that this was a scavenging event, the first reported for a tyrannosaur, and not feeding at a kill site.

Citace:

Hone, D.W.E., and Watabe, M. 2010. New information on scavenging and selective feeding behaviour of tyrannosaurs. Acta Palaeontologica Polonica.

   Také z Francie se hlásí popis nového dinosaura; je jím titanosaur Atsinganosaurus velauciensis, pojmenovaný podle lokality nálezu – Velaux-La Bastide Neuve z pánve Aix-en-Provence z jižní Francie. Taxon má dle autorů nezpochybnitelné autapomorfie, odlišující jej od příbuzných taxonů, např. lirainosaura, ampelosaura nebo magyarosaura. Jedná se o třetího titanosaura, popsaného z území západní Evropy, poměrně útlých proporcí a podle anatomie relativně méně pokročilého.  

Zdroj/abstrakt:

A new titanosaur, Atsinganosaurus velauciensis, gen. and sp. nov. is described from well-preserved remains from the new Upper Cretaceous locality of Velaux-La Bastide Neuve (Aix-en-Provence Basin, France). This taxon is mainly diagnosed by a combination of characters, which differentiates it without ambiguity from other European Late Cretaceous taxa (Lirainosaurus, Ampelosaurus and Magyarosaurus). Atsinganosaurus confirms the presence in western Europe during the latest Cretaceous of a third titanosaurian species, slender and less derived which allows us to better understand the evolutionary and paleobiogeographical history of this group during the Cretaceous.

Citace:

Géraldine Garcia, Sauveur Amico, Francois Fournier, Eudes Thouand and Xavier Valentin: A new titanosaur genus (Dinosauria, Sauropoda) from the Late Cretaceous of Southern France and its paleogeographic implications. Bulletin de la Societe Geologique de France, May 2010, v. 181, no. 3, p. 269-277.

   Tato studie přináší ze svrchní křídy argentinské provincie La Rioja první přímý důkaz o tom, že skupina sauropodů využívala zdejší hydrotermální lokalitu Sanagasta coby pravidelné, záměrně zvolené místo ke hnízdění. Právě charakter lokality zřejmě usnadňoval proces inkubace vajec, proto docházelo k jejímu dlouhodobému využívání. Sedimentární a geochemická analýza osmi desítek snůšek sauropodů (jedná se o vejce velkých rozměrů se silnými skořápkami) ukazuje na specifický způsob využití půdní vlhkosti a tepelného záření k inkubaci, obdobně jako některé dnešní druhy, jako např. megapod Megapodius pritchardii, jehož snůšky jsou známy z vulkanicky zahřívaných hnízdišť.

Abstrakt:

Although several late Cretaceous sauropod colonial nesting sites have been discovered nearly on every continent during the last few decades, no studies have been performed to determine the factors that underpinned the choice of these specific sites. Here, we report the first definitive evidence of a group of sauropods that nested repetitively and purposely at a Cretaceous hydrothermal site at Sanagasta, La Rioja Province, Argentina. The discovery of this new colonial nesting locality shows nest fidelity over a long time, and a symbiotic relationship between egg clutches and a peculiar hydrothermal environment that favoured their incubation. Sedimentary and geochemical analyses of 80 clutches and their large eggs with thick eggshells substantiate that the Sanagasta sauropods were specifically using the soil moisture and thermoradiance to incubate their eggs, similar to a few extant species, namely, the megapode, Megapodius pritchardii, which is known to lay its egg clutches in burrows at volcanically heated nesting grounds.

Citace:

Gerald Grellet-Tinner & Lucas E. Fiorelli: A new Argentinean nesting site showing neosauropod dinosaur reproduction in a Cretaceous hydrothermal environment. Nature Communications 1, Article number: 32.

  Další informace, spojené s již vydanou knihou New Perspectives on Horned Dinosaurs, se týkají již známé lokality v kanadské provincii Alberta, situované nedaleko hranice s provincií Saskatchewan, a která je největším známým dinosauřím pohřebištěm na světě. Lokalita nedaleko městečka Hilda byla objevena v roce 1997 a na ploše 2.3 čtverečních km se zde ve 14 menších lokalitách nachází mnoho tisíc dinosauřích fosilních kostí z doby před 76 miliony roky, z nichž většina patří ceratopovi rodu Centrosaurus, který je také ve svrchnokřídových sedimentech Alberty nejhojněji zastoupen. Je zřejmé, že velikost dinosauřích stád v tomto případě ještě předčila očekávání odborníků; podle paleontologa Davida Ebertha z Royal Tyrrell Museum v Drumhelleru se počet jedinců v těchto skupinách pohyboval od mnoha set až po tisíce. Je třeba dodat, že gregarismus byl z fosilního materiálu potvrzen jen u některých taxonů ceratopů (vedle centrosaura např. u styrakosaura), např. fosilie triceratopse ze samotného konce křídového období jsou většinou nalézány odděleně a tato adaptace tak u něj prokázána nebyla.

  Příčinou úhynu těchto velkých skupin dinosaurů mohly být mohutné bouře, ne nepodobné dnešním hurikánům či tajfunům v tropických oblastech Země, kdy vody tehdejšího vnitrozemského moře mohly zasáhnout až 100 km do vnitrozemí, a to vlnami až 4.6 m vysokými. Jde o pravděpodobnou, i když ne prokázanou skutečnost, která tak paradoxně přispěla k dnešní mimořádné fosilní bohatosti tohoto severoamerického regionu.   

Zdroj:

http://www.livescience.com/animals/largest-dinosaur-graveyard-100623.html

    Tato studie amerických paleontologů Jacka Hornera a Kevina Padiana se znovu zaměřuje na frekventovaný aspekt dinosauří paleontologie, a to konkrétně na praktickou funkci bizarních struktur u dinosaurů, jež dominují především u představitelů ptakopánvých – hadrosauridů a ceratopů, nalézaných hojně v severoamerických křídových sedimentech.  Autoři poukazují na předchozí teorie, týkající se hlavních funkcí těchto struktur (tj. funkce mechanická, pohlavního a sociálního výběru) a nedostatečnou testovatelnost nabídnutých hypotéz, v případě pohlavního výběru pak zejména na v globálu stále nedostatečně fosilně podložený pohlavní dimorfismus dinosaurů.

    Autoři přesto předpokládají, že rozeznávání mezi jednotlivými druhy bylo hlavním faktorem, které vývoj těchto bizarních struktur u dinosaurů podporoval a ty tak byly jakýmsi komunikátorem vůči jiným jedincům, prostředkem identifikace, potencionální ochrany, nebo i prostředkem atraktivity vůči opačnému pohlaví (ovem s výhradami výše uvedenými); je ale nutno dodat, že ani hypozéza mezidruhové identifikace nemusí být zásadní, předem danou. Protože přímé pozorování není možné, nabízejí autoři dva testy. V prvním případě se morfologie identifikačního modelu zřejmě vyvíjela bez očividných směrových trendů, protože jediným cílem je odlišnost od příbuzného druhu (jedince). Vzorce vývoje těchto struktur jsou tedy proliferativní a bezsměrové. Ve druhém případě se pak některé současně se vyskytující druhy mohou překrývatv geografickém rozpětí. Fosilní druhy často ukazují důkazy tohoto vzorce, a to prostřednictvím tzv. ghost lineages příbuzných taxonů. Tyto testy tak mohou posílit či oslabit argumenty pro teorii mezidruhové identifikace.

Zdroj/abstrakt:

'Bizarre structures' in dinosaurs have four main traditional explanations: mechanical function, sexual selection, social selection and species recognition. Any of these can be plausible for individual species, but they fail to be persuasive when other lines of evidence cannot adequately test them. The first three also fail as general propositions when phylogenetic analyses based on other characters do not support scenarios of selective improvement of such functions in their clade (or the explanation simply does not apply to any other species in the clade). Moreover, the hypothesis of sexual selection requires significant sexual dimorphism, which has never been conclusively established in dinosaurs.

We propose instead that species recognition may have been a more general force that drove the evolution of bizarre structures in dinosaurs. That is, the bizarre structures communicate to other individuals a variety of possible associational cues, including species identification, potential protection and social habits and the appropriateness of potential mates. In other words, bizarre structures amount to an advertisement for positive association. Neither species recognition nor any other hypothesis should be a 'default' explanation. Although direct observation is impossible, we propose two tests. First, contrary to adaptive, social or sexual selection, under the species recognition model morphology should be expected to evolve without obvious directional trends, because the only objective is to differ from one's relatives. Hence, patterns of evolution of bizarre structures should be relatively proliferative and non-directional. Second, several contemporaneous species should overlap in geographic range (sympatric, parapatric, peripatric). Fossil species often show evidence of this pattern in the past by 'ghost ranges' of related taxa. These tests together could reinforce or weaken an argument for species recognition.

    Po dvou letech jsem si opět zopakoval výlet do někdejší pruské, dnes německé metropole Berlína. Akce to byla o to příjemnější, že se zúčastnil také kolega z Českého paleontologického fóra Vladimír Socha, který vážil do Prahy ještě cestu z Hradce. V první řadě jsem rád, že oproti předpovědi stoprocentně vyšlo počasí, nebylo ani příliš horko, ani zima a nakonec jsme unikli i dešti. Z akce určitě zpracuji fotografie, které na požádání zájemcům zašlu.

    Po pětihodinové cestě bylo první a hlavní atrakcí Museum für Naturkunde při Humboldtově univerzitě, kde bych již částečně odkázal na článek ze srpna 2008 a i na fotografie, které jsem tehdy rozeslal. V muzeu neproběhla žádná změna, hale gigantů stále vévodí přes 13 m vysoký brachiosaurus/giraffatitan spolu s diplodokem, dicraeosaurem a kentrosaurem a také další dinosauři, objevení při legendární expedici do Tendaguru (1909-13) jako elafrosaurus, dysalotosaurus aj., ale také např. alosaurus. Zvláštní místnosti má stále legendární archaeopteryx, jehož berlínský exemplář je nejvýznamnější zdejší fosilií, nechybí expozice ptakoještěrů, mořských plazů, ale i savců, včetně člověka, nebo parazitů. Není asi třeba připomínat, že berlínské muzeum patří mezi špičkové instituce svého druhu a je třeba kvitovat, že zdejší vzácné fosilie unikly bez větší úhony válečnému řádění, které jinak historický Berlín prakticky zlikvidovalo. Dnešní město je tak svébytným konglomerátem několika desítek renovovaných historických staveb a moderní architektury, což je ale případ 90% německých měst.

    Prvního dne jsme ještě obrazili okolí náměstí Alexanderplatz, centra někdejšího východního Berlína, a zhlédli památky v jeho okolí, včetně nejstaršího stojícího berlínského kostela, Nikolaikirche, Marienkirche, dalšího kostela s kořeny ve 13. století, Červené radnice nebo Kaple Sv. Ducha. Zbytek na nás čekal druhý den. Pochválit je určitě nutno ubytování, které sice bylo poměrně daleko od centra, ale vytknout mu nelze nic.

    Dnešního dne jsme pak dokončili prohlídku historického centra, řada přišla na barokní Berliner Dom, slavný Ostrov muzeí a především Pergamonmuseum, v jehož útrobách jsme nad replikami antických skvostů především z Babylónie, Asýrie a Řecka strávili více než hodinu, historické budovy v okolí bulváru Unter den Linden včetně hlavní budovy Humboldtovy univerzity nebo Historického muzea, a pak jsme se vydali kolem Koncertní haly a supermoderní Potsdamer Platz kolem památníku obětem holokaustu ke slavné Braniborské bráně, symbolu někdejšího 28 let zdí rozděleného Berlína (1961-1989, její někdejší průběh je stále na řadě míst města vyznačen). Prohlídku města jsme zakončili na území někdejšího Západního Berlína u budovy Reichstagu a parku Tiergarten s Kongresovou halou a zvonicí Carillon. Kolem rušné Sprévy a hypermodení budovy kancléřství jsme se pak vydali zpět na hlavní nádraží, které je samo jednou z hlavních dominant moderního centra města s pocitem, že akce se vlastně stoprocentně vydařila. Dovedu si v německé metropoli představit i delší pobyt – snad na něj jednou dojde. Nezbývá než doufat, že Vladimír dorazil v pořádku domů a zase nashledanou u německých sousedů.

   Tato studie, jedna z mnoha na téma mechaniky čelistní teropodů a síly jejich stisku, využívá biomechanické profilování, a to konkrétně profil každé pozice stisku zubu po celé délce zubních řad, a to celkem u 41 taxonů teropodů; cílem bylo také odhalení rozčlenění výkonu zubního stisku do funkčního prostoru. Např. bazální teropodi celofyzoidi v tomto prostoru zaujímají unikátní pozici, zatímco široká skupina tetanur zaujímá široké, ale souvislé rozdělení tohoto prostoru. Pomocí fylogenetických srovnávacích metod byly zjišťovány rovněž fylogenetické struktury a také vývoj výkonu čelistního stisku. Je zřejmé, že tento vývoj nevybočuje z Brownova modelu pohybové evoluce, což potvrzují i rekonstrukce obsazení funkčního prostoru u předků teropodů, avšak v oblastech původu některých kladů teropodů lze naproti tomu pozorovat neočekávané fylogenetické výkyvy. U některých odhadů čelistních stisků u předků teropodů je ovšem nutná obezřetnost při vyvozování vlastností těchto vývojových změn, vzhledem k různým nejasnostem.  

Zdroj/abstrakt:

Despite the great diversity in theropod craniomandibular morphology, the presence and distribution of biting function types across Theropoda has rarely been assessed. A novel method of biomechanical profiling using mechanical advantage computed for each biting position along the entirety of the tooth row was applied to 41 extinct theropod taxa.Multivariate ordination on the polynomial coefficients of the profiles reveals the distribution of theropod biting performance in function space. In particular, coelophysoids are found to occupy a unique region of function space, while tetanurans have a wide but continuous function space distribution. Further, the underlying phylogenetic structure and evolution of biting performance were investigated using phylogenetic comparative methods. There is a strong phylogenetic signal in theropod biomechanical profiles, indicating that evolution of biting performance does not depart from Brownian motion evolution. Reconstructions of ancestral function space occupation conform to this pattern, but phylogenetically unexpected major shifts in function space occupation can be observed at the origins of some clades. However, uncertainties surround ancestor estimates in some of these internal nodes, so inferences on the nature of these evolutionary changes must be viewed with caution.

Citace:

Manabu Sakamoto 2010 "Jaw biomechanics and the evolution of biting performance in theropod dinosaurs". Proceedings of the Royal Society B.