Co je dobře a špatně na rekonstrukcích druhohorních obrů?

Celý článek

    Pákistán se již poněkolikáté během posledních let stal obětí neklidného nitra naší planety. Největší provincii Balúčistán na jihozápadě Země zasáhlo ve středu ráno zemětřesení o síle 6,4 stupně Richterovy škály, přičemž epicentrum se nacházelo severovýchodně od správního střediska provincie Kvéty v hloubce asi 10 km. K včerejšímu dni záchranáři vyprostili 160 mrtvých, počet zraněných zřejmě půjde do stovek, neboť otřesy postihly i některé sousední okresy a nejsou zdaleka prohledány všechny sutiny. Zřítily se stovky slabě chráněných hliněných a dřevěných stavení. Oblast naléhavě potřebuje zahraniční pomoc – podle sdělení místních úřadů chybí jídlo, voda i přikrývky.

     Při velkém zemětřesení na severu Pákistánu v roce 2005 zahynulo více než 73000 lidí a více než 3,5 milionu přišlo o střechu nad hlavou. Tehdy měly otřesy sílu 7,6 stupně Richterovy škály.

    Střední Asie je regionem seismicky velmi aktivním, prochází tudy geologické zlomy hned mezi několika deskami zemské kůry, při jejichž vzájemném kontaktu dochází k uvolňování ohromných množství energie. Naproti tomu zemětřesný roj, který nyní způsobuje otřesy v západních Čechách, má jiný původ – jde o dozvuky někdejší vulkanické činnosti v této oblasti.

Zdroje:

http://www.novinky.cz/clanek/152989-video-pri-zemetreseni-v-pakistanu-160-mrtvych-pocet-obeti-jeste-poroste.html

http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081029-quake-video-ap.html

   Aby snad nebylo tyrannosaura pro dnešek málo, figuruje tento populární rod i v další nové studii, která proti sobě postavila teropody rodů Majungasaurus a právě Tyrannosaurus a ptakopánvé ankylosaury rodů Panoplosaurus a Euoplocephalus, tedy jednoho afrického a tři severoamerické dinosaury. Na řadu přišel opět scanning pomocí počítačové tomografie a vytváření 3D modelů jejich lebek se zameřením na nasální dutiny, paranasální záhyby, ale i další oblasti lebeční dutiny (dutinu mozkovou, záhyby v oblasti ušních bubínků). V další části se pak autoři zaměřili na jejich přínos pro morfologické uspořádání lebky jako takové. Oba teropodi se vykazují výraznými dutinami před i pod očnicemi, které odlehčují (pneumatizují) řadu lebečních kostí, podobně jako u dnešních ptáků; zdá se rovněž, že paranasální dutiny teropodů, včetně ptáků, byly aktivně větrány a nešlo tedy o prostory se slabou či nulovou cirkulací vzduchu. Další podobnosti ve stavbě dutin odkazují k archosauřím příbuzným dinosaurů – krokodýlům. Ačkoli u ankylosaurů se předpokládala přítomnost rozsáhlejších paranasálních dutin, 3D scany jejich lebek poněkud překvapivě prokazují, že jejich čenich je často "protkán" složitě stočenou dutinou k přivodu vzduchu, jež ale zabírá relativně málo prostoru.  Získaná data jsou zajímavá i tím, že na jejich základě lze poprvé přesněji odhadnout celkovou hmotnost hlavy některých dinosaurů, stejně jako případné hmotnostní redukce, vzniklé v důsledku pneumatizace kostí.

Zdroj: http://www3.interscience.wiley.com/journal/121483993/abstract?CRETRY=1&SRETRY=0

Studie:

Abstract

Received: 22 April 2008; Accepted: 23 April 2008

   V australském státu Queensland, na již známé lokalitě Lark nedaleko města Winton, tedy v kraji proslaveném již z minulosti dinosauřími nálezy (viz článek "Dinosauři od protinožců" na tomto blogu), byly možná objeveny také otisky stop velkého teropoda, který může být jakousi australskou odpovědí na populárního severoamerického tyrannosaura.  Ve zhruba 1,5 m hluboké jámě bylo v první řadě odkryto velké množství fosilií – podle Scotta Hocknulla, kurátora Queensland Museum v oblasti geologických věd, se jedná o jedno z nejbohatších australských nalezišť s mimořádnou hustotou fosilií. Na lokalitě byly pak nalezeny i zmíněné záhadné stopy, datované do doby před 98 miliony let; dinosaur, který je zanechal, mohl být až 3.5 m vysoký, 9 m dlouhý a jeho stopy zhruba odpovídají ichnotaxonu Tyrannosauropus, který se na lokalitě mezi jinými vyskytuje. Stopy byly zanechány na místě někdejšího bahnitého břehu slepého říčního ramene. Hocknull, stejně jako expert na dinosaury z Queensland Museum Steve Salisbury doufají, že odpověď na tuto hádanku bude právě ve skupině více než 150 odhalených fosilií, které čekají na zpracování a průzkum. Kolik nových rodů či druhů dinosaurů z nich vzejde, se můžeme jen dohadovat, jisté ale je, že půjde o důležité poznatky z hlediska dinosauří diverzity na australském kontinentu. 

Naomi Calleja z Australian Age of Dinosaurs při preparaci fosilií z okolí Wintonu ve státě Queensland. V tomto kraji byly již nalezeny fosilní pozůstatky menších teropodů – zástupců kladu Coelurosauria – a také ornitopodů.

Zdroj (obrázek i text):  http://www.news.com.au/couriermail/story/0,23739,24336227-952,00.html

    Nová studie paleontologů Darly Zelenitsky z University of Calgary a Francoise Therriena z Royal Tyrrell Museum (obojí kanadská provincie Alberta) potvrzuje z minulých výzkumů v podstatě známá fakta: vrcholný severoamerický svrchnokřídový predátor Tyrannosaurus rex měl vysoce vyvinuté čichové centrum a jeho čichové schopnosti byly pravděpodobně nejkvalitnější ze všech známých dravých dinosaurů – teropodů. Tým autorů studie došel k těmto závěrům na základě provedené počítačové tomografie lebek několika rodů teropodů různých typů a velikostí; Rex v tomto ohledu převyšuje i své gigantické vzdálené příbuzné z Jižní Ameriky a Afriky, giganotosaura a karcharodontosaura a i tato vlastnost mu podle Francoise Therriena umožnila dohlížet nad velkým teritoriem. Informace o vysoce vyvinutých čichových smyslech rexe není nová, byla zjištěna již řadou předchozích výzkumů, i když během nového výzkumu byla poprvé provedena komparace s jinými rody dinosaurů. Je známým faktem, že právě tato adaptace je některými paleontology (v čele s Jackem Hornerem) využívána coby argument pro podporu teorie o rexově mrchožroutství – s tím ovšem Therrien nesouhlasí – podle jeho názoru, podíváme-li se např. na recentní predátory, mrchožrouti nemusí mít vždy nutně nejlepší čich, protože využívají i jiné metody vyhledání kořisti, např. zrak. To, že by rex mršinu nenechal bez povšimnutí, je zřejmé, primárně se ale zabýval lovem aktivním, k čemuž měl výborně, masívně stavěnou lebku, zejména čelisti, které byly dle řady studií schopny nejsilnějšího stisku mezi známými terestrickými predátory.

   Hůře dopadli ve srovnání např. "pštrosí" teropod Ornithomimus nebo bezzubý asijský Oviraptor – ti tento smysl pravděpodobně příliš využívat nemohli. Naproti tomu až překvapivě dobře dopadl Archaeopteryx, legendární jurský prapták, jehož čich studie označuje jako velmi dobrý; podobně dopadl dromaeosaurid Velociraptor, který měl, obdobně jako jeho blízcí příbuzní, čich výborný. 

Zdroje:

http://www.msnbc.msn.com/id/27426933/

http://www.abc.net.au/science/articles/2008/10/29/2404443.htm?site=science&topic=latest

http://esciencenews.com/articles/2008/10/28/t.rex.followed.its.nose.while.hunting

   Jako omnivorní označujeme tvory všežravé. Takovým byl zřejmě i bazální ptakopánvý dinosaur Heterodontosaurus tucki, známý z jihoafrické spodní jury a unikátní svými třemi typy zubů, podle kterých dostal i svůj rodový název – "různě ozubený ještěr". Nová studie, publikovaná v Journal of Vertebrate Paleontology a založená na průzkumu drobné lebky juvenilního jedince heterodontosaura, kterou náhodně objevila spoluautorka studie Laura Porro v muzeu Iziko v Kapském Městě (a která je mimochodem druhou nejmenší kompletní dinosauří lebkou na světě po lebce juvenilního argentinského mussaura – měří na délku necelé dva palce, tedy asi 5-6 cm), se přiklání právě k omnivorii jako způsobu obživy tohoto dinosaura, jenž by tak byl významným článkem mezi masožravci a býložravci, i když jiní odborníci se přiklánějí k herbivorii – tedy výlučné býložravosti. Heterodontosaurus dorůstal v dospělosti asi velikosti krocana a jeho mezi jeho třemi typy zubů najdeme jak zuby se znaky chrupu dravců, tak i zuby určené k rozemílání rostlinné potravy – přední zuby byly mohutné špičáky, které se zřejmě vyvinuly již v rané fázi vývoje a skutečně sloužily k trhání masa spíše než např. pro účely soubojů samců, jak se někteří odborníci domnívali. Chrup heterodontosaura byl také dle posledních CT scanů a scanů X-paprsky mezi dinosaury unikátní tím, že u zubů nedocházelo k obnovování při jejich ztrátě - jedinec měl v dospělosti pouze jednu sadu, podobně jako dnešní savci; potravou mohli být drobní plazi, hmyz i savci.  Je možné, že u heterodontosaura se zachovala od pradávného společného předka savců a dinosaurů (starého zhruba 320 milionů let) řada savčích adaptací, což potvrzuje i známý paleontolog Paul Sereno z chicagské univerzity, který se tímto dinosaurem zabývá dlouhodobě – "ozubení" heterodontosaura se podle něj dá v recentu přirovnat snad jen k čínskému jelínkovi muntžakovi, jenž je ovšem výlučným herbivorem.  

    Co se týká popisu tohoto dinosaura, odkazuji na blog Davida Černého Ornithodira (viz odkazy v této sekci), kde byl zveřejněn nedávno.

Drobná, necelé dva palce dlouhá lebka heterodontosaura. Zdroj: http://dsc.discovery.com/news/2008/10/24/omnivore-dinosaur-02.html

Zdroje:

http://dsc.discovery.com/news/2008/10/24/omnivore-dinosaur-02.html

http://blogs.discovermagazine.com/80beats/tag/fossils/

Studie:

Butler, Porro, and Norman (2008). A Juvenile Skull of the Primitive Ornithischian Dinosaur Heterodontosaurus Tucki from the 'Stormberg' of Southern Africa. Journal of Vertebrate Paleontology 28 (3): 702-711

    Přestože Thajsko je zatím z hlediska dinosauří paleontologie pro našince lokalitou spíše exotickou, zasvěcenějším určitě nebudou neznámá jména (zřejmě) spinosaurida siamosaura či paleontologa Varavudha Suteethorna, se kterým jsem měl tu čest prohodit pár slov i na letošní konferenci v Londýně. A nyní se Thajsko znovu ozývá – nová popsaná lokalita se nachází v provincii Kalasin, v distriktu Kham Muang, nedaleko pohoří Phu Phan. 62letý Seethan Saengsit učinil objevy fosilií na svém pozemku během zemědělské práce. Thida Saneyamoon, vedoucí geologického průzkumu ze sekce minerálních zdrojů, rozlišila ze zdejších nálezů více než stovku fosilií sauropodů i teropodů a určila jejich stáří cca na 150 milionů let, tedy do období svrchní jury, kdy např. v dnešních USA vzkvétala formace Morrisson. Fosilie budou přepraveny do Sirindhorn Museum v kalasinské provincii k dalšímu zevrubnějšímu průzkumu. Tato lokalita se tak stává druhým velkým thajským nalezištěm dinosauřích fosilií po lokalitě Phu Kum Khao, která patří k nejvýznamnějším v celé jihovýchodní Asii. Místní úřady již podnikly opatření k zamezení ilegálního sběru fosilií na lokalitě a rovněž jejich přemístění z místa, a to i na základě nového zákona na ochranu paleontologického výzkumu, který nabyl v Thajsku účinnosti v srpnu letošního roku.

Zdroj: http://paleonews.wordpress.com/tag/teropodi/

    Nová studie se zaývá evolucí velikosti genomu u pterosaurů a létajících obratlovců vůbec. Jde o zajímavé téma, k jehož komplexnímu zpracování nám ale stále chybí řada důležitých informací. Víme, že dvě dnešní skupiny létajících obratlovců – ptáci a netopýři – rozsah své genetické informace oproti svým blízkým příbuzným relativně zúžili. Téměř nic ovšem nevíme o charakteristice genomu u pterosaurů – létajících plazů, kteří v mezozoiku, plných 70 milionů let před prvními ptáky, jako první ovládli let hnaný vlastní silou. Za užití Bayesian srovnávacího přístupu, založeném na pravděpodobnosti,  odhadli autoři rozsah genomu u čtyř druhů pterosaurů a sedmi druhů bazálních archosauromorfů – primitivnějších předchůdců triasových archosaurů. Výsledky ukazují, že redukovaný genom, známý u ptáků a netopýrů, se rovněž vyvinul u pterosaurů, a že úroveň evoluce velikosti genomu je proporcionální velikosti genomu u amniotů (pokročilých tetrapodů, zahrnujících plazy savcovité a sauropsidní, ze kterých se později vyvinuli i pterosauři a také dinosauři), přičemž nejrychlejší úrovně růstu se vyskytují u skupin s nejrozsáhlejším genomem. Autoři studie se pokusili najít souvztažnosti mezi velikostí těla a velikostí genomu, ale pro tuto teorii se jim nepodařilo najít dost důkazů. Naproti tomu byly objeveny důkazy, že kombinace adaptace a fylogenetického signálu nejlépe vysvětluje souvztažnost mezi evolucí letu a redukcí velikosti genomu. To napovídá, že k redukci genomu došlo u pterosaurů buď souběžně s vyvinutím letové funkce, nebo ještě před ním. Autoři si závěrem dovolují předvídat, že podobně jako u teropodů tedy tento jev předešel schopnost letu jak u pterosaurů, tak i u netopýrů.

Studie:

Organ, C.L. and Shedlock, A.M. (2008). Palaeogenomics of pterosaurs and the evolution of small genome size in flying vertebrates. Biology Letters FirstCite Early Online Publishing. DOI: 10.1098/rsbl.2008.0491


Abstrakt: "The two living groups of flying vertebrates, birds and bats, both have constricted genome sizes compared with their close relatives. But nothing is known about the genomic characteristics of pterosaurs, which took to the air over 70Myr before birds and were the first group of vertebrates to evolve powered flight. Here, we estimate genome size for four species of pterosaurs and seven species of basal archosauromorphs using a Bayesian comparative approach. Our results suggest that small genomes commonly associated with flight in bats and birds also evolved in pterosaurs, and that the rate of genome-size evolution is proportional to genome size within amniotes, with the fastest rates occurring in lineages with the largest genomes. We examine the role that drift may have played in the evolution of genome size within tetrapods by testing for correlated evolution between genome size and body size, but find no support for this hypothesis. By contrast, we find evidence suggesting that a combination of adaptation and phylogenetic inertia best explains the correlated evolution of flight and genome-size contraction. These results suggest that small genome/cell size evolved prior to or concurrently with flight in pterosaurs. We predict that, similar to the pattern seen in theropod dinosaurs, genome-size contraction preceded flight in pterosaurs and bats."

Pod pokličkou senzačního objevu z americké Montany, uveřejněného loňský rok

Celý článek

První zdokumentované dinosauří stopy z arabského poloostrova

Celý článek

   Ve spodnojurských sedimentech Vermillion Cliffs National Monument na pomezí amerických států Utahu a Arizony bylo nalezeno více než 1000 dinosauřích stop. Jejich různé velikosti (od 2,5 do 50 cm) napovídají, že mohlo jít o dospělé jedince, migrující společně s mladými za vodními zdroji ve zdejší, tehdy velmi suché a písčité krajině. Marjorie Chan, profesor geologie z University of Utah, který lokalitu poprvé navštívil již v roce 2005, prakticky vyloučil, že by se mohlo jednat o stopy jednoho druhu dinosaura. Byly zde identifikovány ichnotaxony Eubrontes (stopy dlouhé 25-41 cm od bipedních dinosaurů, dlouhých asi 5-6 m), Grallator (10-18 cm dlouhé tříprsté stopy od malých, zhruba do 1 m vysokých dinosaurů), Anchisauripus (18-25 cm dlouhé stopy od dinosaurů dlouhých asi 2-4 m) a dále stopy sauropodomorfů nebo sauropodů (18-25 cm dlouhé), oproti ostatním více kruhovité. Zanechali je největší dinosauři na lokalitě, a to společně s otisky ocasů.  

Zdroj: http://news.yahoo.com/s/livescience/20081020/sc_livescience/hugefieldofdinosaurtracksfound

   Nálezy per z křídového období jsou v klastických (úlomkovitých) sedimentech poměrně vzácné. Jeden takový nález nyní popisuje studie uveřejněná v žurnálu Cretaceous Research; pochází ze svrchnokřídové formace (raný stupeň kampán) z formace Point Lookout z pánve San Juan v americkém státě Nové Mexiko. Nález je vystaven z New Mexico Museum of Natural History, katalogizován pod číslem UNM 14742 a pochází z úlomkovité břidlice ve svrchní části formace Point Lookout, marinního pobřežního sedimentu, kde k depozici hornin došlo při mořské regresi (cyklus R-4). Tyto sedimenty obsahují rovněž bezobratlé (ramenonožce, mlže aj.) a také zbytky jehličnanů a krytosemenných rostlin. Pero má klasickou centrální osu (rachis), s osinami (barbules) směřujícími rovnoměrně na obě strany a zužujícími se směrem ke kruhovitému okraji; některé základové osiny však chybí. Pravděpodobně náleží příslušníkovi kladu Maniraptora, jenž zahrnuje jak moderní ptáky, tak i některé celurosaury.

Studie:

Williamson, T.E., Kues, B.S., Weissmann, G.S., Stidham, T.A., and Yurchyk, S.L. 2008. A Cretaceous feather from the Upper Cretaceous (lower Campanian) Point Lookout Sandstone, San Juan Basin, northwestern New Mexico. Cretaceous Research. doi: 10.1016/j.cretres.2008.10.003.

ABSTRACT: Fossils of Cretaceous feathers are extremely rare, especially from clastic sediments. Here we report on a partial pennaceous feather collected from the lower Campanian Point Lookout Sandstone of northwestern New Mexico (New Mexico Museum of Natural History locality L-7468). The feather is from a laterally discontinuous shale at the top of the Point Lookout Sandstone, a
basal marine shoreline facies deposited during the R-4 regressive cycle. The shale contains cylindrical invertebrate burrows including Ophiomorpha, abundant plant fragments of conifers and angiosperms, and a sparse invertebrate fauna including the inarticulate brachiopod Lingula and the bivalves Caryocorbula and Nucula. The partial pennaceous feather, University of New Mexico (UNM) 14742, is preserved on a bedding plane as either a carbonized trace or an autolithification. The feather is missing the basal barbs and the base of the rachis and calamus. It possesses numerous barbs that are arrayed in symmetrial vanes. The vanes decrease in width toward a rounded tip. Both vanes show gaps that indicate the barbs normally interlocked and so possessed differentiated distal and proximal barbules. Based on this morphology, UNM 14742 is a closed pennaceous feather (Stage IV) and a contour feather and can be referred to Maniraptora, a group that includes true birds and coelurosaur dinosaurs.

   Nová studie, publikovaná ve Skotském geologickém žurnálu, porovnává známé otisky dinosauřích stop z formací Lealt Shale, Valtos, Duntulm a Kilmaluag ze skotského ostrova Skye, datované do střednojurského stupně bathonu, s lokalitami Gypsum Spring (stupeň bajok, střední jura) a Bighorn Basin (formace Sundance, stupeň bathon). Podle závěrů studie jsou malé otisky z formací Valtos Kilmaluag neodlišitelné od stop z formace Sundance, izolovaný otisk z Lealt Shale pak silně upomíná větší otisky z formace Valtos. Otisky z Duntulm a Gypsum Springs představují různá uskupení stop, která mohly zanechat až čtyři odlišné typy dinosaurů.

Studie:

Clark, N.D.L., and Brett-Surman, M.K. 2008. A comparison between dinosaur footprints from the Middle Jurassic of the Isle of Skye, Scotland, UK, and Shell, Wyoming, USA. Scottish Journal of Geology 44(2):139-150. doi: 10.1144/0036-9276/01-363.

ABSTRACT: Measurements of Middle Jurassic tridactyl dinosaur tracks from the Bathonian, Lealt Shale, Valtos Sandstone, Duntulm and Kilmaluag formations of the Isle of Skye, UK, are compared to the same measurements taken for dinosaur footprints from the Bajocian, Gypsum Spring and the Bathonian, Sundance Formation of the Bighorn Basin, Wyoming, USA. Principal component analysis of the data suggests that the smaller footprints from the Valtos Sandstone and Kilmaluag formations are indistinguishable from the footprints of the Sundance Formation. The single footprint from the Lealt Shale Formation is similar to the larger footprints from the Valtos Sandstone Formation. The footprints from the Duntulm and Gypsum Springs formations form distinct groupings from all other footprints. Four different groupings of dinosaur footprints can be recognized from the principal component analysis that may represent at least four different types of dinosaur.

    Těmito aspekty života tohoto bazálního triasového teropoda, známého ze Severní Ameriky z mnoha exemplářů, se zabývá nová studie amerických paleontologů. Paleontologové rozdělili tento druh podle jejich věku (a velikosti), a z nich odvodili hypotetickou křivku jeho růstu. Tato křivka je velmi podobná některým druhům ptáků (např. kuru domácímu – Gallus gallus), i když v časové ose vyskytují rozdíly jak oproti ptákům, tak i oproti např. již dříve histologicky odvozeným růstovým datům druhu C. kayentakatae. Velikostní distribuce byly zhruba vypočteny z počtu jedinců v jednotlivých věkových třídách a také z rozměrů femuru – stehenní kosti. Výsledky těchto výpočtů hovoří o tom, že tempo růstu u tohoto druhu bylo velmi vysoké v prvním roce věku, mezi jedním a dvěma roky věku pak zřejmě nastal poměrně dynamický nástup sexuálního dimorfismu. U útlejších jedinců se po roce růst zpomalil, zatímco u těch robustnějších pokračoval růst vysokým tempem ještě zhruba rok; poté pokračoval u obou typů (morfů) pozvolný, kontinuální růst. Právě tyto dva morfy podle autorů studie představují obě pohlaví s indexem sexuálního dimorfismu, který je vypočítán jako poměr velikosti a robustního a útlejšího morfu; index vyznívá velikostně ve prospěch robustnějšího morfu v poměru 1.34. Z porovnání počtu jedinců v jednotlivých velikostních třídách vyplývá, že zhruba 40% počtu tvoří jedinci asi rok staří, vážící zhruba 2 kg a měřící 1,4 m na délku; 14 kg hmotnosti a 2.7 m délky dosahovalo zkoumaných 11% jedinců, hmotnosti 25 kg a délky 3.1 m pak pouze 2% z nich. Alometrická studie, jež se zabývá změnami ve velikosti jednotlivých partií těla jako důsledek růstu, přinesla rovněž pozoruhodné výsledky – zadní končetiny a oční důlky vykazují negativní alometrii, zatímco lebka a krk pozitivní. Alometrické růstové konstanty, vzhledem k celkové délce zvířete, představují: 1.62 u délky lebky, 1.31 u cervikální (krční) partie, 1.26 u křížové partie, 0.78 u partie ocasní, 1.3 u předních končetin včetně rukou, 1.52 u rukou samotných, 0.92 u zadních končetin včetně chodidel, 0.91 u chodidel samotných; vzhledem k délce lebky pak představují: 0.28 – průměr očních důlků, 0.32 – výška ve střední části čichové kosti.  Ve srovnání s proporcemi dospělých jedinců se tak juvenilní jedinci vykazovali krátkou, vysokou tváří s velkými očními důlky, krákým trupem i krkem, dlouhým ocasem, krátkými předními končetinami a naproti tomu dlouhými končetinami zadními, včetně dlouhých chodidel.

Studie:

Rinehart, L.F., Heckert, A.B., Lucas, S.G., and Celeskey, M.D. 2008. Growth, allometry, and age/size distribution of the Late Triassic theropod dinosaur Coelophysis bauri: preliminary results. Journal of Vertebrate Paleontology 28(suppl. 3):132A.

ABSTRACT: We statistically extracted size (= age) classes from Coelophysis bauri metrics. Using these size classes, we generated a hypothetical growth curve for C. bauri based on femur lengths (N=56). This curve is similar in shape to that of some birds (e.g. Gallus gallus) with the differences largely in time scale, and also to previously reported histologically derived growth data for C. kayentakatae. Age and mass distributions were then calculated based on the number of individuals in each age class and on femur dimensions. Hypothetically, Coelophysis' growth rate was very high for the first year. Sexual dimorphism apparently onset between years one and two. After one year growth slowed in the gracile morph while the robust morph is first apparent and grew aggressively for another year; slow growth then continued in both morphs. Robust and gracile morphs probably represent males and females respectively based on their sexual dimorphism index (SDI = robust size / gracile size = 1.34). Both age and mass distributions are of hyperbolic form. Very small ~ one-year-olds weighing ~2 kg and ~1.4 m long comprise 40 % of the population, ~11 % are adults weighing ~14 kg and ~2.7 m long, ~2 % reach 25 kg and 3.1 m length. Our allometry study, based on the 15 suitably complete specimens, agrees with previous studies showing that orbits and hind limbs show negative allometry while skull and neck lengths are positive. Allometric growth constants (this study) relative to total length are: skull length, 1.62; cervical series, 1.31; sacrum, 1.26; caudal series, 0.78; forelimb inc. hand, 1.3; hand, 1.52; hindlimb inc. foot, 0.92; foot, 0.91. Relative to skull length: orbit diameter, 0.28; height at quadrate, 0.22; height at prefrontal, 0.32. The cervical series shows complex allometry (log-transformed data are better fit by a polynomial than linear regression); growth rate being high in juveniles and progressively lower in adults. Thus, relative to adult proportions, juveniles had very short, high faces with large orbits, very short necks, short torsos, long tails, short arms, very small hands, long legs and large feet.

Náhled do jedné z nejskvělejších světových lagerstätten

Celý článek

V jihovýchodní části amerického státu Utah byl objeven gigantický dinosauří hřbitov – své fosilní pozůstatky i stopy zde zanechali dinosauři z jurského i křídového období.  Vykopávky vede tým paleontologů z Los Angeles a jeho součástí je i známý dinosauří paleontolog a ornitolog Luis Chiappe, ředitel Dinosauřího institutu v Los Angeles. Patrně nejzajímavějším objevem na lokalitě je dobře zachovalá kostra 150 milionů let starého a 17 m dlouhého sauropoda, který dostal prozatímní přezdívku Gnatalie, podle anglického slova "gnats", označujícím komáry, kteří vědce při vykopávkách vytrvale obtěžovali. V okolí místa nálezu, které kdysi bývalo řečištěm, byly nalezeny ještě další disartikulované pozůstatky sauropodů i teropodů a také asi 1,6 m dlouhý femur brachiosaurida.  V místních pískovcích byla nalezena rovněž celá řada dinosauřích stop. V těsném sousedství stop sauropodů z jurského období se nacházejí stopy teropodů a ornitopodů z rané křídy. Překvapením bylo rovněž objevení stop stegosaurida, spadajících pod ichnotaxon Deltapodus, které byly dosud objeveny pouze v Evropě. Chiappe spolu s dalšími účastníky vykopávek, Dougem Goudreauem a Aislingem Farrellem, předpokládají, že k plnému odkrytí všech fosilií bude potřeba ještě zhruba deseti roků. Objevené fosilie by se měly objevit na výstavě v Natural History Museum of Los Angeles County, plánované na rok 2011.

Zdroj: http://paleonews.wordpress.com/tag/teropodi/

   Jižní Korea je země z paleontologického hlediska stále ještě exotická, i když při bližším pohledu zasvěcené osoby tomu zdaleka tak není. Území této asijské země již vydalo i dinosauří fosilie a co se týká dinosauřích stop, může se klidně směle nazývat jednou z velmocí. Na jihozápadě země se nachází unikátní pobřežní region, charakteristický extrémně členitým pobřežím s řadou ostrovů a poloostrovů. Právě tento region můžeme klidně nazývat "dinosauřím pobřežím". Zejména pak pět lokalit datovaných do křídového období - Haenam, Hwasun, Boseong, Yeonsu a Goseong, je z paleontologického hlediska více než zajímavých. Haenam byla vůbec první světovou lokalitou, kde byly nalezeny společně stopy dinosaurů, pterosaurů a ptáků a zdejší 7.3 m dlouhá série stop ptakoještěra je zcela unikátní i ve světovém měřítku – ne náhodou byla tato lokalita zapsána jako korejská Národní pokladnice pod číslem 394. Famózní lokalitou je pak Hwasun, kde se nalézá více než 1500 stop, zanechaných podle všeho více než 60 teropody. Na přilehlém ostrově Yeosu se pak nachází dalších více než 3500 stop, včetně 85 m dlouhé série stop ornitopoda. Lokalita Boseong proslula nálezy dinosauřích vajec – bylo zde objeveno více než kusů patřících sauropodům a ornitopodům, s průměry od 60 do 180 mm, a také řada dalších dobře zachovaných dinosauřích kostí. Goseong má pak vůbec největší koncentraci známých dinosauřích stop na světě – včetně stop 410 jedinců v jedné skupině a 139 stop sauropodů. Jen z těchto faktů je zřejmé, že se jedná o mimořádné lokality, které jsou citelně ohroženy zejména lidskou činností – rozšiřováním rezidenčních areálů, rybářským průmyslem či cestovním ruchem. Není tedy divu, že prof. Huh Min z Národní univerzity v Chonnamu inicioval v poslední době kampaň, jejímž cílem je prosazení tohoto "dinosauřího pobřeží" na listinu Světového kulturního dědictví UNESCO. Pečlivé přípravy probíhají již více než tři roky a experti UNESCO zahájili v posledních dnech na lokalitách první terénní ohledání. Ačkoli jméno prof. Mina není v našich končinách příliš známé, mezi korejskými paleontology má téměř legendární status – v roce 2005 byl uveden mezi 100 nejvýznamnějšími vědci světa od International Biographical Center v anglické Cambridgi a v roce 2005 a rovněž mezi 2000 vynikajícími vědci 21.století od téže instituce, zejména za jeho práci na poli dinosauří paleontologie. Závěrem nezbývá než doufat, že jeho úsilí přinese očekávaný cíl a korejské dinosauří pobřeží se na listině objeví.

Zleva prof. Huh Min, 85 m dlouhá série stop ornitopoda z ostrova Yeosu a mapa označující pětici nejvýznamnějších lokalit korejského "křídového dinosauřího pobřeží". Zdroj: http://paleonews.wordpress.com/tag/teropodi/

Zdroj: http://paleonews.wordpress.com/tag/teropodi/

Dinosauři zřejmě v pravém slova smyslu "mluvili" – pomáhal jim k tomu i výkonnější mozek

Celý článek

Další letošní argentinský dinosauří nováček

Celý článek

Novinky z devonského evolučního řetězce mezi rybami a objživelníky

Celý článek

Rovněž o nálezu 243 Milionů let starých dinosauřích stop jsem se na blogu zmínil poměrně nedávno. Otisky byly nalezeny na lokalitě nedaleko městečka Bernburg v německé spolkové zemi Sasku-Anhaltsku a okamžitě vzbudily mezi světovými paleontology rozruch, zejména pak ale nedůvěru a pochybnosti. Není se ostatně co divit – šlo by totiž o stopy suverénně nejstaršího známého dinosaura, překonávajícího o mnoho milionů let první živočichy, kteří jsou řazeni k nadřádu Dinosauria. Podle informací, otištěných i v německém deníku Spiegel, je ve vápenci zanechal tvor bipední, poměrně velký, vážící snad až mezi 600 a 800 kg (jiné odhady hovořily o 400 kg) při 35 cm dlouhém otisku zadní končetiny. Jak už tomu nezřídka bývá, objevitel stop, paleontolog Cajus Diedrich, neskrývá nadšení a vyjadřuje názor, že stopy patří společnému předchůdci všech hlavních dinosauřích skupin, tedy evolučnímu článku mezi archosaury a dinosaury, který světová paleontologie zatím marně hledá. Většina paleontologů je ovšem k novému objevu značně skeptická. Hartmut Haubold, paleontolog z Halle, označil dokonce Diedrichovy vývody za směšné s tím, že první dinosauři se prokazatelně objevili mnohem později – zhruba o 15 milionů let. Stejný názor zastává i Martin Sander z Bonnu (viz též včerejší článek o potravních návycích a růstu sauropodů), který navíc doplňuje, že takový evoluční mezičlánek (či "první" dinosaurus) by musel být představován mnohem menším tvorem, nikoli na svou dobu poměrně velkým živočichem. Je jen otázkou času, kdy se připojí i další skeptické komentáře. Osobně se stavím spíše na stranu skeptiků – geologická propast je v tomto případě skutečně markantní a rovněž je nutné morfologické zhodnocení stop od skutečných světových kapacit v tomto oboru, které by alespoň rámcově určilo jejich původ. Vzhledem k rozměrům se mohlo jednat o velkého terapsida či archosaura. Bohužel, v těchto případech platí dvojnásob, že prvotní nadšení většinou neodpovídá hodnotě později zjištěných skutečností. Počkejme si tedy i v tomto případě a bez emocí na věrohodnější paleotologické závěry.  

Zdroj:  http://www.topnews.in/oldest-dinosaur-find-germany-questioned-scientists-274803 

   O popisu nového druhu ´rohatého´ dinosaura pachyrhinosaura, P. lakustai, jsem informoval na blogu zcela nedávno. S pokračujícím studiem fosilního materiálu z mnoha desítek jedinců vyplouvají na povrch další zajímavé informace z jeho anatomie, z nichž některé jsou již paleontologům známy, jiné jsou pro nás novinkami. Tento býložravec měl silnou nosní kost, jež tvořila podporu velkého rohu nosního, dva menší rohy se pak nacházely v prostoru nad očima a další tři malé na samém předním okraji hlavy, z nicghž nejdelší byl 30 cm dlouhý; ty směřovaly dopředu i snad i mírně dolů. To mu dávalo dle paleontologa Scotta Sampsona z Utah Museum of Natural History, který spolupracoval již v minulosti na studiích týkajících se ceratopsů, velmi bizarní vzhled, odlišný i od jeho rohatých příbuzných, mezi něž patřil např. i triceratops. Také okraje jeho kostěného límce byly ozdobeny – až 45 cm dlouhými, dopředu zakřivenými bodci. Celá tato výzdoba měla dle Phila Currieho, legendy mezi dinosauřími paleontology, který měl zásadní podíl na popisu nového druhu, zejména sexuální funkci – takový jedinec byl jednoduše atraktivnější pro své okolí, pro jiné jedince stejného druhu, a také třeba pro potencionální partnery.  

   Podle nejnovějších informací bylo ve zdejší lokalitě ("bone bed") nalezeno přes 300 fosilních kostí na kubický metr a na ploše jejích pouhých cca. 3-5%  celkem 27 jedinců a 15 lebek. Jedinci reprezentují v podstatě všechna vývojová stádia tohoto druhu, což pro paleontology představuje množství neocentitelných informací o růstu, společenském chování i rozmnožování těchto dinosaurů. Lebeční kosti mladších jedinců ještě nevykazují známky po rozích ani další kostěných výrůstcích; tato ozdoba se zřejmě vyvinula až v pozdějších vývojových stádiích a dávala tak dospělým jedincům zcela odlišný vzhled. P. lakustai se zařadil mezi nejlépe prozkoumané ceratopsy a zároveň představuje váznamný evoluční článek v linii těchto dinosaurů. Žil v období před zhruba 72 miliony let, tedy v posledním svrchnokřídovém stupni maastrichtu, a byl tak geologicky poněkud starším příbuzným známého triceratopse, který byl jedním z posledních rohatých dinosaurů.

   První fosilní pozůstatky tohoto druhu objevil již v roce 1972 místní učitel Al Lakusta, s jejich odkrýváním a katalogizací se ale započalo až v polovině 80. let. Lakusta se tak letos po neuvěřitelných 36 letech dočkal popisu ´svého´ dinosaura, jenž po něm získal i svůj druhový název.

Pachyrhinosaurus lakustai. Zdroj: National Geographic News

Zdroje:

http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081014-bizarre-dinosaur_2.html

   Nová studie se zabývá potravními návyky a některými růstovými aspekty sauropodů – nejmohutnějších známých terestrických živočichů a evolučně veleúspěšných dinosaurů. Tito giganti, z nichž největší mohli dosahovat hmotnosti až přes 100 tun a délky snad až 60 m, podle nových závěrů studie potravu nezpracovávali žvýkáním, nýbrž ji velmi pravděpodobně polykali celoou ve velkém množství v kratších časových intervalech. Tomu napovídají i slabé, řídké a poměrně málo výkonné zuby – aby zuby umožňovaly efektivní žvýkání, muselo by jich být velké množství, což by nepřijatelně zvýšilo hmotnost lebky, jak konstatoval i Martin Sander z bonnské univerzity, jeden z autorů studie. Jejich dlouhé krky jim pak pomáhaly nejen dosáhnout potravy ve velkých výškách a velké žaludky a střeva byly zapotřebí ke strávení těchto enormních rostlinných mas – efektivita trávicího systému sauropodů však zatím stále zůstává záhadou, i když je jasné, že právě její rozkrytí je klíčem k pochopení sklonů ke gigantismu u této skupiny dinosaurů. Růstová strategie sauropodů spočívala v relativně rychlém růstu (od 10 kg vážícího mláděte až po 100tunového obra uplynula doba cca 20-30 let) až do gigantických rozměrů, což jim nejlépe zaručovalo faktickou imunitu před útoky i těch největších predátorů. Jejich metabolismus tedy musel být výkonný a narozdíl od plazů, kteří se vyvíjejí velmi pomalu, to ukazuje na jejich teplokrevnost (endotermii), i když tento závěr není odborníky zdaleka přijímán bezvýjimečně. Další evoluční výhoda sauropodů spočívala v jejich reprodukční strategii – kladení velkých množství vajec, která jim umožnila přežít i za velmi drsných podmínek.

Zdroje:

National Geographic News

http://www.thefossilforum.com/index.php?showtopic=3229

http://palaeoblog.blogspot.com/2008/10/sauropod-gigantism.html

   Nález unikátní kolonie kambrických korýšů, podobných garnátům, z doby před 525 miliony let, ohlásili v těchto dnech čínští paleontologové z fosilně velmi bohaté lokality Chengjiang v provincii Yunnan. Tým vyedl Xianguang Hou z yunnanské univerzity, který s kolegy rovněž objev zveřejnil v magazínu Science. Bylo nalezeno 20 jedinců, připojených k sobě hlavovými a ocasními partiemi, a pouze jeden – 2,4 cm dlouhý a největší nalezený – exemplář tohoto nového druhu, nebyl k ostatním připojen. Unikátní je rovněž pravidelnost celé linie živočichů, zjevná pevnost jejich připojení i samotný fakt, jak dobře se toto "živé" spojení dochovalo z doby před více než půlmiliardou let – z doby tzv. kambrické exploze (viz též série Procházky prvohorami I. – kambrium z tohoto blogu). Jednalo se o živočichy, kteří zřejmě obývali dno oceánů a hledali zde i potravu. Tento druh vzájemného připojení nemá u známých členovců obdoby.

Zdroj:  National Geographic News 

   Nálezy záhadných stop z Nevady, upomínajících vzdáleně dva páry drobných teček o průměru několika mm, datovaných do doby před 570 miliony let, by posouval dobu objevení prvních pohybu schopných končetin téměř o 30 milionů let proti proudu geologického času, dávno před kambrickou explozi, do předprvohorní ediakarské éry. V podstatě náhodný objev oznámil tým vědců pod vedením Loren Babcock, která upozornila na fakt, že již v ediakaře se mohly vyskytovat více komplexní organismy, než se dosud předpokládalo, a právě existence chůze mohla být jedním z důkazů o této komplexnosti. Organismus, který stopy zanechal, zřejmě žil v mělkém moři, které se v této oblasti před téměř 600 miliony let vyskytovalo, a k uchování stop mohly přispět bakterie a primitivní houby, které držely pohromadě sedimenty. K nálezu ´stop´, které vzhledem upomínají stopy stonožek, se však už značně skepticky vyjádřil např. specialista na prekambrium Nick Butterfield z University of Cambridge, který zpochybnil i samotný fakt, že se v tomto případě jedná o stopy živočicha.

Zdroj:  National Geographic News

  V pátek 10. října uplynulo 12 let od oficiálního popisu revolučního opeřeného celurosaura druhu Sinosauropteryx prima, objeveného v dnes již legendární čínské provincii Liaoning. Jednalo se o nález, který potvrdil dlouholeté závěry o blízké příbuznosti ptáků a neptačích dinosaurů i o existenci dinosauřího opeření jako takového, a zřejmě o nejdůležitější dinosauří objev od objevení archaeopteryga v 19. století. Popis pochopitelně nevzbudil pouze nadšené komentáře, ale rovněž řadu kontroverzí, pochopitelně zejména z řad kreacionistické komunity, ale i od řady dalších odborníků (skepticky se k charakteristice sinosauropterygova peří staví např. loňská studie pod vedením Jihoafričana Lingham-Soliara, která "peří" přisuzuje toliko status kolagenových vláken). Nezpochybnitelným faktem ovšem zůstává, že od popisu sinosauropteryga byla nalezena řada dalších rodů s prokazatelným opeřením – Protarchaeopteryx, Caudipteryx, Shuvuuia, Sinornithosaurus, Beipiaosaurus, Microraptor, Epidendrosaurus, Cryptovolans, Scansoriopteryx, Yixianosaurus, Dilong, Pedopenna, Jinfengopteryx, loni přibyl Sinocalliopteryx a v neposlední řadě pochopitelně letošní Epidexipteryx, který je mimo ostatní zajímavé skutečnosti jednoznačným důkazem existence opeření před archaeopterygem a významným potvrzením faktu, že původ peří nutně nesouvisel s letovou funkcí (zde odkazuji na jeho nedávný popis, uveřejněný zde na blogu); mohlo se jednat o funkce termoregulační, sexuální i jiné. Opeření měli ale téměř s jistotou i známý dromaeosaurid Velociraptor či loni objevený obří oviraptorosaur Gigantoraptor, který pro změnu potvrzuje, že opeření zřejmě nebylo výsadou pouze drobných teropodů. Velká část současných dinosauřích paleontologů jde ovšem ještě dál a vyslovuje hypotézu, že opeření je synapomorfií (tedy společným, pojícím znakem) příslušníků celého kladu Coelurosauria. Co by to znamenalo? Třeba i to, že i takový T. rex by disponoval pernatým integumentem! Jedná se o odvážnou hypotézu, která již vzbudila ohnivé debaty, nicméně již byla v řadě případů ventilována navenek prostřednictvím ilustrací, zachycujících ´rexe´ opeřeného zejména v juvenilním stadiu. Psittacosaurus je pak prozatím jediným ptakopánvým dinosaurem, u kterého byl prokázán alespoň výskyt kolagenových struktur, peří upomínajících – jinak máme opeření potvrzeno pouze u teropodních dinosaurů.

   Pochopitelně, že o dinosauřím peří toho ještě uslyšíme dost a dost – vždyť jde právem o jedno z nejžhavějších témat současné dinosauří paleontologie, ve které již status ptáků coby přímých dinosauřích potomků není obecně nikterak zpochybňován (i když některé odpůrce bude tato teorie mít vždy). Z toho by měl jistě radost takový Thomas Henry Huxley, jeden z paleontologů, kteří možnou příbuzenskou linii dinosauři-ptáci naznačili již v 19. století, ale v tehdejší době stále ještě převažujících, zejména náboženských předsudků, obecně neprorazili. Tato teorie pak zapadla téměř na 100 let prachem, než ji koncem 60. let 20. století oprášili John Ostrom, Robert T. Bakker a další. A i když nám paleontologové zřejmě ještě zahýbou taxonomickými pozicemi opeřených dinosaurů i jejich blízkých příbuzných, na významu objevu prvního opeřeného dinosaura to ani po dvanácti letech pranic nemění.

Opeření dinosauři v představě umělce z roku 2004; zahrnuty jsou i některé rody, u nichž opeření s jistotou prokázáno nebylo, ale kteří byli opeřeni pravděpodobně – např. terizinosaura, citipati, troodona aj. Zdroj: http://www.dinosaur-world.com/

    Zdroje:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Sinosauropteryx

http://cs.wikipedia.org/wiki/Opeření_dinosauři

Archív autora  

   Confucisornis sanctus, čínský konfucisornithid, patří k nejhojněji nalézaným druhohorním ptákům z území této novodobé paleontologické velmoci. Nová morfometrická studie, na níž se významně podílel i proslulý dinosauří paleontolog a ornitolog Luis Chiappe, se věnuje více než 100 nalezeným kostrám tohoto spodnokřídového ptáka, jehož ocasní obratle byly zjednodušeny a sceleny do specifické struktury – pygostylu – viz např. také popis dinosaura rodu Nomingia, zveřejněny na tomto blogu či na http://www.wildprehistory.org/). Rozdíly v opeření u jednotlivých exemplářů konfucisornise a výskyt prodloužených a vyztužených ocasních per u některých z nich byly tradičně interpretovány jako znak sexuálního dimorfismu – tedy rozdělení samec/samice. Tato nová studie však tyto názory vyvrací. Analýza ukazuje, že není prokázán vztah mezi výskytem zmíněných prodloužených ocasních per a distribucí velikosti u jednotlivých exemplářů (když právě rozdíly ve velikosti by mohly významně odkazovat k rozdělení na pohlaví) – to však nevylučuje sexuální funkci těchto perních struktur jako takovou. Studie se také zabývá taxonomií a životem konfucisornise obecně; je zřejmé, že tito ptáci převzali po svých dinosauřích prapředcích růstové vzorce, charakterizované mj. dynamizací růstu ve střední etapě života.

Zdroj – abstrakt studie:

Chiappe, L.M., Marugán-Lobón, J., Ji, S., and Zhou, Z. 2008. Life history of
a basal bird: morphometrics of the Early Cretaceous Confuciusornis. Biology
Letters. doi: 10.1098/rsbl.2008.0409.

   První fosilní pozůstatky titanosaurů z formace Uberaba, člena větší skupiny Bauru (svrchní křída), byly popsány z brazilského státu Minas Gerais. Tato formace je, narozdíl od fosilně bohatých formací Adamantina a Marilia, zatím velmi málo prozkoumána. Nově objevený fosilní materiál pochází ze dvou jedinců a sestává z předních ocasních obratlů; materiál popsaný jako CPP-360 náleží zřejmě bazálnímu (primitivnějšímu) představiteli titanosaurů, zatímco CPP-217 naopak představuje pokročilejšího titanosaura. Ačkoli unikátní morfologie obratlů umožňuje o obou exemplářů celkem jednoznačné odlišení od všech známých rodů titanosaurů, k určení a pojmenování nového rodu bude zapotřebí diagnostický fosilní materiál (tedy např. lebka).

Zdroj – abstrakt studie:

Santucci, R.M. 2008. First titanosaur (Saurischia, Sauropoda) axial remains from the Uberaba Formation, Upper Cretaceous, Bauru Group, Brazil. Historical Biology. doi: 10.1080/08912960802461033.

    Longisquama insignis, druh malého diapsidního plaza, popsaného ze středoasijského Kyrgyzstánu, podle nové studie odborníků z geologického oddělení Bergakademie v německém Freibergu, zřejmě disponoval prodlouženými, jednoduchými (tedy nerozvětvenými) kožními strukturami,  podobnými peří. Ty pravděpodobně byly folikulární – vyrůstaly ze speciálních kožních váčků, obdobně jako u některých dnešních plazů. Tento integument se vyvíjel ve dvou fázích, jejichž průběh byl v mnohém podobný vývoji pernatého pokryvu; z geologického hlediska se jedná se o neobvykle raný důkaz integumentu u sauropsidních plazů. Tato teorie o existenci integumentu u longisquamy však vzbudila řadu kontroverzí a byla živě diskutována již v době objevu tohoto plaza; zřejmě tomu tak bude i po zveřejnění této studie.

Zdroj – abstrakt studie:

Voigt, S., Buchwitz, M., Fischer, J., Krause, D., and Georgi, R. 2008.
Feather-like development of Triassic diapsid skin appendages.
Naturwissenschaften. doi: 10.1007/s00114-008-0453-1.

    Anglický ostrov Wight je skutečnou pokladnicí světové dinosauří paleontologie a jednou z prvních lokalit, kde byly dinosauří fosilie objeveny. Angličtí paleontologové zveřejnili popis nové fosilie sauropodního dinosaura, zástupce enigmatického kladu Rebbachisauridae – zřejmě bazálních diplodocidních sauropodů, známých dosud z křídových stupňů hauterivu až koniaku, a to z Afriky, Jižní Ameriky a Evropy. Jedná se jeden z geologicky nejstarších nálezů jejich fosilií ve Spojeném království a tedy další důkaz jejich výskytu v období spodní až střední křídy v Evropě.  Vzhledem k jejich skeletální redukci je jejich materiál rovněž značně náchylný k nejrůznějším deformacím a destrukcím během průběhu fosilizace, takže tento je často nekompletní a neumožňuje bližší určení daného exempláře. To je také případ mového anglického sauropoda, jehož materiál není dostatečně diagnostický k určení rodu, popř. vytvoření rodu nového. Morfologie nalezené skapuly, prvního postkraniálního fragmentu této skupiny sauropodů, nalezeného ve Spojeném království (scapula = lopatka; předchozí nálezy dinosauřích pozůstatků této skupiny z Anglie se omezovaly na izolované zuby) však paleontologům dovoluje určit jeho příslušnost právě ke kladu Rebbachisauridae. Zároveň byla ve stavbě lopatky odhalena zřejmě nová lokální synapomorfie – společný znak, charakterizující tuto skupinu dinosaurů. 

Zdroj – abstrakt studie:

Mannion, P.D. 2008. A rebbachisaurid sauropod from the Lower Cretaceous of the Isle of Wight, England. Cretaceous Research. doi:
10.1016/j.cretres.2008.09.005.

    Nedávno jsem na blogu informoval o nálezu fosilních ´dinosauřích´ kostí z německého Bernburgu, které by snad měly být datovány až na 250 milionů let, tedy na samotný počátek druhohor. Na lokalitě byly nalezeny i stopy, datované na 243 milionů let, které by podle sdělení německých odborníků měly patřit dinosaurovi. I to by samozřejmě byl revoluční objev, neboť by geologicky značně překonával nejstarší známé zástupce nadřádu Dinosauria. Mělo se jednat o živočicha dlouhého snad kolem 6 m, o hmotnosti asi 400 kg, tedy na zvíře 7 milionů let po největším globálním vymírání v historii Země mimořádně velké. Protože však z místa nálezů stále neprosákly žádné oficiální informace (prozatím pouze informace ve španělštině), chtěl bych počkat, až se objeví jasné vyjádření v němčině či angličtině, a to od osob přímo zasvěcených. Osobně jsem k této záležitosti mírně řečeno rezervovaný – jak to dopadlo s "tyrannosauroidem" Smokem z Lisowic, který se prozatím ukazuje býti spíše archosaurem (i když – budoucnost možná odhalí i jiný závěr – na 95% to ale nebude příslušník kladu Tyrannosauroidea), už víme. Takže – jak už zaznělo – bližší informace přinesu nejdříve, jakmile se nějaké věrohodné objeví.

    V hloubce okolo 7700 m v oceánské proláklině východně od Japonského souostroví, se podařilo zachytit prozatím nejhlouběji žijící ryby druhu Pseudoliparis amblystomopsis.  Již v minulosti byla vyzvednuta ryba druhu Abyssobrotula galatheae z hlubin Portorického příkopu z hloubky více než 8000 m, ta však už byla mrtvá. Ryby v Japonském příkopu jsou asi 30 cm dlouhé a k překvapení odborníků, kteří v těchto hlubinách předpokládali již jen velmi redukované možnosti pohybu, vykazovaly známky velké aktivity. Bylo nafilmováno 17 jedinců v hejnu, hodujících pravděpodobně na kořisti. Ryby musí překonávat nejen obrovský tlak, ale také omezený prostor v hloubi oceánského příkopu a absenci jakéhokoli slunečního světla. Odborníci se přesto domnívají, že tyto hlubinné ryby mají výborné evoluční adaptace a jsou schopny žít v ještě větších hloubkách. Na tomto podmořském výzkumu, zaštítěném projektem HADEEP, spolupracují odborníci z Univerzity v Tokiu a také ve skotském Aberdeenu. Objev byl oznámen i v naší televizi – dnes ráno na zprávách na ČT1.

   Zdroje:  National Geographic News,  http://www.novinky.cz/clanek/151405-video-vedci-objevili-a-natocili-ryby-zijici-v-rekordni-hloubce.html ¨

Nově popsaný druh z kanadské Alberty

Celý článek

Objev geologicky prvního dinosauřího předka ptáků

Celý článek