Vážení čtenáři,

   s potěšením konstatuji, že blog ještě před Vánocemi dosáhl hranice 20 tisíc návštěv. Vzhledem k absenci jakékoli masívní reklamy a poměrně úzké specializaci se to myslím v našich končinách dá označit jako relativní úspěch. Všem, kteří blog pravidelně i nepravidelně navštěvujete, či dokonce přidáte komentář (jen houšť!), bych chtěl samozřejmě poděkovat a zároveň vyjádřit přesvědčení, že mu zachováte věrnost i nadále, a že zachováte přízeň také fascinujícímu oboru, jakým paleontologie určitě je .

Eocursor parvus. Zdroj: www.redorbit.com.  

Mnoho štěstí, zdraví a úspěchů přeje

Autor 

    Tento všem dobře známý taxon byl prvním vědecky popsaným dinosaurem vůbec (Buckland, 1824). Lektotyp, který tvoří kost zubní ze střední anglické jury (stupeň bathon), je v nové studii Rogera J. Bensona přesně charakterizována autapomorfiemi a celá studie je doplněna kladistickou analýzou se zaměřením na bazální tetanury a zahrnující 41 taxonů, z nichž řada nebyla dosud do analýz nikdy zahrnuta, a 213 znaků, z toho 29 nových. Analýza přináší některé nové výsledky – klad Megalosauroidea (=Spinosauroidea) obsahuje dva klady, jejichž obsah je vůči tradičnímu obsahu kladu Megalosauridae + Spinosauridae bazální; ty sestávají z taxonů Xuanhanosaurus, Marshosaurus, Condorraptor + Piatnitzkysaurus, resp. Chuandongocoelurus + Monolophosaurus.  Téměř všichni jurští velcí teropodi patří mezi megalosauroidy, taxon Poekilopleuron je však allosauroidem. Mezi klady megalosauroidů existují značné geografické odlišnosti, ukazující na vývoj endemických faun teropodů na území Pangey ve střední juře s tím, že megalosauridi nejsou v této době známi mimo Evropu. Ke změnám fauny pak dochází na přelomu střední a svrchní jury, kdy většinu teropodů představují neotetanury a většina velkých teropodů je zastoupena allosauroidy.   

Zdroj/abstrakt:

Megalosaurus bucklandii (Dinosauria: Theropoda), the oldest named dinosaur taxon, from the Bathonian (Middle Jurassic) of England, is a valid taxon diagnosed by a unique character combination of the lectotype dentary. Abundant referred material is described and several autapomorphies are identified: ventral surfaces of first and third to fifth sacral centra evenly rounded, ventral surface of second sacral centrum bearing longitudinal, angular ridge; dorsally directed flange around midheight on the scapular blade; an array of posterodorsally inclined grooves on the lateral surface of the median iliac ridge; anteroposteriorly thick ischial apron with an almost flat medial surface; and complementary groove and ridge structures on the articular surfaces between metatarsals II and III. A new phylogenetic analysis focuses on basal tetanurans and includes 41 taxa, six of which have never been included in a cladistic analysis, and 213 characters, 29 of which are new. This is the first phylogenetic analysis to focus on basal tetanuran relationships, and it reveals several new results. Megalosauroidea (= Spinosauroidea) includes two clades, basal to the traditional content of Megalosauridae + Spinosauridae. These comprise Xuanhanosaurus, Marshosaurus, Condorraptor + Piatnitzkysaurus and Chuandongocoelurus + Monolophosaurus. Almost all large-bodied Middle Jurassic theropods are megalosauroids, but Poekilopleuron is an allosauroid. Megalosauroids show geographical differentiation among clades, indicating the development of endemic theropod faunas across Pangaea during the Middle Jurassic. Notably, megalosaurids are not known from outside of Europe during this epoch. Megalosauroids are less diverse and abundant during the Late Jurassic, when most theropods are neotetanurans and allosauroids dominate the large-bodied predator niche. This indicates faunal turnover between the Middle and Late Jurassic.

   Také nejkompletnější známý ptakopánvý dinosaur (spodní patra souvrství Elliot, Orange Free State, JAR) ze svrchního triasu (stupně nor-rét), známý z částečně zachované lebky a téměř kompletní postkraniální kostry, se dočkal své detailní anatomické studie, spojené i s otázkami taxonomických vazeb na příbuzné taxony a celkovou pozicí mezi bazálními ptakopánvými. E. parvus představuje relativně malý taxon (délka těla cca 1 m), vyznačující se plesiomorfickým charakterem zubů s neopotřebovanými korunkami listovitého tvaru, proporcionálně značně velkými předními končetinami, podobnými rovněž v jižní Africe nalézaným heterodontosauridům, pánví, která je zajímavou směsí plesiomorfických a pokročilých znaků, a také prodlouženými distálními (od těla vzdálenějšími) částmi zadních končetin, což svědčí o dobré adaptaci pro běh. Ontogenetické (vývojové) stadium holotypického materiálu je stále nejasné. Eocursor může představovat sesterský taxon kladu Genasauria, zahrnujícího většinu známých ptakopánvých dinosaurů, i když tato pozice do určité míry závisí na pozici jiné, již zmiňované, kontroverzní skupiny – heterodontosauridů.

Zdroj/abstrakt:

Ornithischia is a morphologically and taxonomically diverse clade of dinosaurs that originated during the Late Triassic and were the dominant large-bodied herbivores in many Cretaceous ecosystems. The early evolution of ornithischian dinosaurs is poorly understood, as a result in part of a paucity of fossil specimens, particularly during the Triassic. The most complete Triassic ornithischian dinosaur yet discovered is Eocursor parvus from the lower Elliot Formation (Late Triassic: Norian-Rhaetian) of Free State, South Africa, represented by a partial skull and relatively complete postcranial skeleton. Here, the anatomy of Eocursor is described in detail for the first time, and detailed comparisons are provided to other basal ornithischian taxa. Eocursor is a small-bodied taxon (approximately 1 m in length) that possesses a plesiomorphic dentition consisting of unworn leaf-shaped crowns, a proportionally large manus with similarities to heterodontosaurids, a pelvis that contains an intriguing mix of plesiomorphic and derived character states, and elongate distal hindlimbs suggesting well-developed cursorial ability. The ontogenetic status of the holotype material is uncertain. Eocursor may represent the sister taxon to Genasauria, the clade that includes most of ornithischian diversity, although this phylogenetic position is partially dependent upon the uncertain phylogenetic position of the enigmatic and controversial clade Heterodontosauridae.

   Nová studie Petera Galtona je v podstatě shrnutím fosilních nálezů ornitopodů ze spodní křídy Anglie, revizí jejich taxonomického zařazení a také popisem dvou nových taxonů, řazených historicky coby taxony jiné. Autor v této práci zmiňuje věkové individuální variace druhu Hypsilophodon foxii (pozdní barrem; jedná se zejména o oblast stehenní kosti, ocasních obratlů a křížových partií), část stehenní kosti z Hastings (střední valang) klasifikovanou historicky jako "Iguanodon/Hypsilophodon/Polacanthus" s tím, že jde zřejmě o blíže neurčeného zástupce kladu Euornithopoda. Dlouhé části stehnních kostí z ostrova Wight (apt) klasifikuje coby bazální zástupce kladu Iguanodontia. "Hypsilophodon" wielandi Galton & Jensen 1978 (barrem, západ USA) je rovněž bazálním zástupcem Euornithopoda, nikoli dryosaurid a mladší synonymum "Camptosaurus" valdensis (pozdní barrem, o. Wight) a oba taxony tak mají status nomen dubium. Fosilní záznam dryosaurida valdosaura, původně popsaného jako Iguanodon (Owen 1842) je omezen na Anglii (Sussex – střední valang a o. Wight – pozdní barrem). Na základě řady morfologických odlišnosti na stehenní kosti proponuje Galton pro druh Valdosaurus nigerensis Galton & Taquet nový rod Elrhazosaurus a pro zubní kost druhu Iguanodon hoggii pak nový rod Owenodon, jehož je tato kost holotypem. Zuby z této kosti byly objeveny v berriasu-valangu rumunského Cometu. Zuby, jež jsou pokročilejší nežli u kamptosaura, ale primitivnější nežli u zástupců kladů Styracosterna či Iguanodontia, jsou prozatím rovněž klasifikovány coby Owenodon, s výjimkou kosti ramenní, která má status bazální Euornithopoda indet., resp. Euornithopoda indet. u dalších fragmentárních kostí. Stehenní kost, popsaná dosud jako "Camptosaurus hoggii" z Yorkshire (střední berrias) je zástupcem kladu Iguanodontoidea; má řadu podobných znaků s druhem "Iguanodon" hollingtoniensis. bez bližšího taxonomického zařazení; stejný status má i zubní kost, přiřazovaná dosud valdosaurovi, z ostrova Wight (pozdní barrem).  Kost stydká z ostrova Wight (pozdní barrem), připisovaná dosud stegosaurovi, je zřejmě blíže nespecifikovaným bazálním iguanodontoidem.

Zdroje:

Abstrakt:

New age related individual variation for Hypsilophodon foxii, a basal euornithopod with no confirmed record outside of the Isle of Wight (late Barremian), includes an extensor groove on the distal femur that is absent and then shallow. The sequence of fusion of the neurocentral sutures follows the archosaurian caudal forwards pattern but fusion in the sacrum occurs in different sized individuals. Detailed figures are given of the form and wear patterns of the teeth. The "Iguanodon/Hypsilophodon/Polacanthus" distal femur from Hastings (mid-Valanginian) is probably Euornithopoda indet. Large distal femora from the Isle of Wight (late Barremian) and Bedfordshire (Aptian), with an extensor groove of medium depth, are basal Iguanodontia indet. "Hypsilophodon" wielandi Galton & Jensen, 1978 (Barremian, Western USA) is basal Euornithopoda indet, not a dryosaurid; it is not a junior synonym of probable dryosaurid "Camptosaurus" valdensis Lydekker, 1889a (late Barremian, Isle of Wight), and both taxa are nomina dubia. The record of the dryosaurid Valdosaurus, a femur of which was first described by Owen (1842) as Iguanodon, is restricted to England (Sussex, middle Valanginian ; Isle of Wight, late Barremian). Based on differences in horizon and form of the femur, Elrhazosaurus n. gen. is erected for the dryosaurid Valdosaurus nigeriensis Galton & Taquet, 1982 (Aptian, Niger). The holotype dentary of Iguanodon hoggii Owen, 1874 from Dorset (middle Berriasian) is made the type species of the new non-camptosaurid genus Owenodon; a femur referred to "Camptosaurus" hoggii from Dorset is Iguanodontoidea indet. A small dentary from the Isle of Wight (late Barremian) is not Valdosaurus but basal Iguanodontoidea indet. An incomplete hindlimb (with tibia showing a very large callus from a healed fracture) of "Camptosaurus" hoggii from Yorkshire (mid-Berriasian) is very similar to that of "Iguanodon" hollingtoniensis Lydekker, 1889b, the femur of which is Camptosaurus-like except for the Iguanodon-like distal end. This species represents a new genus of basal Iguanodontoidea, but its diagnosis must await a review of all Sussex Wadhurst Clay (middle Valanginian) material. Dentary teeth of Owenodon sp. occur in the bauxite fissure fill (Berriasian-Valanginian) of Cornet, Romania. The bones more derived than those of Camptosaurus but not Styracosterna or Iguanodontea (which is represented by metacarpal II, ungual phalanges) are tentatively referred to Owenodon sp. These include a maxilla and teeth, cervical vertebra 6, fused medial carpals+metacarpal I, distal femora (and, tentatively, a frontal, a braincase, a dorso-sacral centrum, larger humerus). A smaller humerus is basal Euornithopoda indet, but most of the described bones are Euornithopoda indet. The possible stegosaurian pubis from the Isle of Wight (late Barremian) is basal Iguanodontoidea indet.

Volně dostupná studie:

http://www.ville-ge.ch/mhng/paleo/paleo-pdf/28-1/pal-28-1-11.pdf

   Ze svrchní křídy Aralského regionu středoasijského Kazachstánu (stupeň turon) jsou popsány první fosilní pozůstatky ptakopánvého dinosaura, náležejícího ke kladu Neoceratopsia, vzhledem k naprosté fragmentárnosti pak pochopitelně bez bližší klasifikace. Jedná se o materiál s označením ZIN PH 1/111, sestávající z nekompletní pravé kosti čelní a zaočnicové. Synapomorfie neoceratopů jsou však zřejmé, stejně jako některé unikátní znaky, takže jde v rámci regionu nepochybně o nález zajímavý a přelomový, ke zlepšení našeho náledu na to, jak vypadalo složení těchto dinosaurů na konci křídy v této oblasti, však vede ještě dlouhá cesta.   

Zdroje:

Abstrakt:

The oldest known ceratopsians come from the Late Jurassic of China (Zhao et al. 1999; Xu et al. 2006). During the Early Cretaceous, the basal ceratopsian Psittacosaurus was among the most common dinosaurs in Asia but more derived basal neoceratopsians were quite rare on that continent (Xu et al. 2002; Makovicky and Norell 2006). Basal neoceratopsians became more abundant in the Late Cretaceous of Mongolia and China, although they are not known in this region from the latest Cretaceous (You and Dodson 2004; Alifanov 2008). In contrast, basal neoceratopsians are rare during the Early Cretaceous in North America but became common and diverse during the Campanian and Maastrichtian (You and Dodson 2004; Chinnery and Horner 2007). Little is known about the evolutionary history of this group in more inland regions of what are now Kazakhstan and adjoining countries. Asiaceratops documents the presence of basal neoceratopsians in the Cenomanian of Uzbekistan (Nessov et al. 1989). Here we report on the first record of a basal neoceratopsian in the Late Cretaceous of Kazakhstan, based on two cranial bones from the Turonian Zhirkindek Formation in the northeastern Aral Sea region.

Volně dostupná studie:

http://www.app.pan.pl/archive/published/app54/app20080079.pdf

   Mamenchisaurus hochuanensis patří k nejznámějším a také největším čínským sauropodům. Mezi jeho charakteristické znaky patří i ocasní kyj, adaptace u sauropodů rozhodně neobvyklá, která byla v této nové čínské studii podrobena analýze konečných prvků; cílem bylo i lepší porozumění jeho funkci. Autoři porovnali čtyři zadní ocasní obratle, ze které se kyj skládal, a zjistili, že druhý největší z nich (C1) byl zřejmě tělu nejbližší a byl fixován k morfologicky předcházejícímu úseku ocasních obratlů, zatímco nejmenší z nich (C4) fixaci postrádá a formuje zakončení celé ocasní palice. Zmíněná analýza nadto ukazuje, že tato je více efektivní při postranním rozkývání nežli v pohybu nahoru či dolů, a že nejefektivnější částí palice k dopadu je neurální trn největšího ze čtyř ocasních obratlů (C2), které jej formují, a to při dopadové síle až 450 N. Ocasní palice tohoto druhu sauropoda zároveň měla své limity coby obranná adaptace a s větší pravděpodobností sloužila jako smyslový orgán ke zvýšení rychlosti nervových přenosů a tím následnému zvětšení kapacity smyslového vnímání okolních podnětů.

Zdroj/abstrakt:

The structure and orientation of the posterior extremity (tail club) of the caudal vertebrae of Mamenchisaurus hochuanensis Young and Chao, 1972 from the Upper Jurassic Shangshaximiao Formation has been analyzed to determine the tail club function using Finite Element Analysis. Of the four caudal vertebrae composing the tail club, the second largest (C"1") was probably the most proximal, and is fixed with the preceding sequence of the caudal vertebrae, whereas the smallest (C"4") is free and forms the termination of the tail club. Our analysis also suggests that the tail club is more efficient in lateral swinging rather than up-and-down motion, and that the best region for the tail club to impact is at the spine of the largest of the four caudals (C"2"), with a maximum load for impact at about 450 N. The tail club of Mamenchisaurus hochuanensis probably also had limitations as a defense weapon and was more possibly a sensory organ to improve nerve conduction velocity to enhance the capacity for sensory perception of its surroundings.

   Nelze se nezmínit ani o nových nálezech od našich bezprostředních západních sousedů – ve svrchní jury (stupeň kimmeridž) lokality Langenberg nedaleko německého Goslaru je popsáno 6 zubů teropodů, identifikovaných blíže coby zástupci kladu Dromaeosauridae, bez bližšího taxonomického zařazení. Zuby morfologicky velmi připomínají jiné evropské nálezy, a sice zuby velociraptorinů z uhelného dolu Guimarota ze svrchní jury Portugalska a zuby stejných dinosaurů ze spodní křídy (barrem) španělského regionu Cuenca. Je velmi pravděpodobné, že velociraptorinům patří i tyto zuby z Dolního Saska, a představují jen jeden z geologicky nejstarších nálezů dromaeosauridů vůbec.

Zdroj/abstrakt:

ABSTRACT: Six theropod teeth from a Late Jurassic (Kimmeridgian) bone bed in Langenberg Quarry of Oker (Goslar, Germany) are identified as a new dromaeosaurid taxon, here left in open nomenclature. Direct comparison reveals that the teeth are very similar to velociraptorine dromaeosaurid teeth from the Guimarota coal mine (Late Jurassic, Portugal) and to velociraptorine dromaeosaurid teeth from Uña (Barremian, Cuenca Province, Spain). Our data indicate that the teeth from the Kimmeridgian of Lower Saxony are of velociraptorine dromaeosaurid type, and therefore represent one of the oldest occurrences of the group Dromaeosauridae.

   Pod názvem Cruxicheiros newmanorum (rodový název je latinsko-řeckým přepisem názvu lokality Cross Hands) byl popsán nový, dříve nepopsaný postkraniální materiál ze souvrství Chipping Norton Limestone z lokality Cross Hands v anglickém hrabství Warwickshire, který představuje nového, relativně velkého teropoda, odlišného od příbuzného druhu Megalosaurus bucklandii. Materiál sestává z holotypu WARMS G15770 (nekompletní pravá kost stehenní) a paratypu WARMS G15771, který tvoří krční, hrudní a ocasní obratle, lopatka s kostí krkavčí, kyčelní kost (vše fragmentární), část stydké kosti, žebra a další fragmenty. Nový taxon je charakterizován jedinou autapomorfií (výlučným znakem), a to proximomediálně skloněným hřebenem na chocholíkovém otvoru stehenní kosti. Další znaky krčních a ocasních obratlů a kyčelní kosti ukazují na příslušnost k širšímu kladu Tetanurae, i když vzhledem k fragmentárnosti materiálu není tato klasifikace stoprocentní (fylogenetická analýza umísťuje nový taxon buďto jako nejbazálnější tetanuru, nejbazálnějšího megalosauroida nebo nejbazálnější neotetanuru).

Zdroje:

Abstrakt:

Previously undocumented postcranial material from the Chipping Norton Limestone Formation (Middle Jurassic: Lower Bathonian) of Cross Hands Quarry, near Little Compton, Warwickshire represents a new large-bodied theropod dinosaur, distinct from the contemporaneous _Megalosaurus bucklandii_. _Cruxicheiros newmanorum_ gen. et sp. nov. is diagnosed by a single autapomorphy, the presence of a proximomedially inclined ridge within the groove that marks the lateral extent of the posterior flange of the femoral caput (trochanteric fossa). _C. newmanorum_ shows three tetanuran features: widely separated cervical zygapophyses, a swollen ridge on the lateral surface of the iliac blade and an anterior spur of the caudal neural spines. However, due to fragmentary preservation its affinities within Tetanurae remain uncertain: phylogenetic analysis places it as the most basal tetanuran, the most basal megalosauroid (= spinosauroid) or the most basal neotetanuran.

http://www.app.pan.pl/archive/published/app54/app20090083_acc.pdf  - volně dostupná studie v žurnálu Acta Palaeontologica Polonica

   Další ze studií, zabývající se největšími známými suchozemskými živočichy – sauropody, se zaměřuje na delikátní otázku velikosti genomu, konkrétně ve vztahu k tělesné velikosti, a zda tento genom byl větší, nežli u zástupců sesterské větve plazopánvých dinosaurů – teropodů, což je podstatné pro pochopení širších souvislostí jeho vývoje. Do studie autoři zahrnuli deset taxonů sauropodomorfů, kde odhady velikosti genomu vychází z Bayesova fylogenetického přístupu, který operuje s regresními modely ve vztahu velikosti genomu a množství osteocytálních jamek u současných čtvernožců. Autorům tak vychází průměrná velikost genomu u sauropodomorfů 2.02 pg (při druhovém rozsahu 1.77-2.21 pg), což je hodnota na horní hranici současných ptáků (kde střední hodnotou je 1.42 pg a rozsah 0.97-2.16 pg) a blízko střední hodnoty u současných neptačích plazů (ta je 2.24 pg. rozsah je 1.05-5.44 pg). To v důsledku znamená, že rozdíly ve velikosti a struktuře genomu byly u dinosaurů nižší v porovnání se savci. Významnější rozdíly ve velikosti genomu pak nápadně rozdělují dvě hlavní větve dinosaurů, ptakopánvé (Ornithischia, disponovali většími genomy) a plazopánvé (Saurischia, malé až střední genomy), a je zřejmé, že u dinosaurů není prokázán přímý vztah mezi tělesnou velikostí a odhadovanou velikosti genomu – jeho vývoj zřejmě nebyl řízen výlučně neutrálními silami.

Zdroj/abstrakt:

Organ, C. L., Brusatte, S. L. & Stein, K. 2009. Sauropod dinosaurs evolved moderately sized genomes unrelated to body size. Proc. R. Soc. B 276 (1677):4303-4308.

Sauropodomorph dinosaurs include the largest land animals to have ever lived, some reaching up to 10 times the mass of an African elephant. Despite their status defining the upper range for body size in land animals, it remains unknown whether sauropodomorphs evolved larger-sized genomes than non-avian theropods, their sister taxon, or whether a relationship exists between genome size and body size in dinosaurs, two questions critical for understanding broad patterns of genome evolution in dinosaurs. Here we report inferences of genome size for 10 sauropodomorph taxa. The estimates are derived from a Bayesian phylogenetic generalized least squares approach that generates posterior distributions of regression models relating genome size to osteocyte lacunae volume in extant tetrapods. We estimate that the average genome size of sauropodomorphs was 2.02 pg (range of species means: 1.77-2.21 pg), a value in the upper range of extant birds (mean = 1.42 pg, range: 0.97-2.16 pg) and near the average for extant non-avian reptiles (mean = 2.24 pg, range: 1.05-5.44 pg). The results suggest that the variation in size and architecture of genomes in extinct dinosaurs was lower than the variation found in mammals. A substantial difference in genome size separates the two major clades within dinosaurs, Ornithischia (large genomes) and Saurischia (moderate to small genomes). We find no relationship between body size and estimated genome size in extinct dinosaurs, which suggests that neutral forces did not dominate the evolution of genome size in this group.

    Na své si jistě přijdou příznivci prehistorických krokodýlů – z objevů expedic do africké Sahary, vedených známým paleontologem Paulem Serenem (University of Chicago) a uskutečněných postupně již od roku 2000, se zrodilo hned pět nových druhů krokodýlů, kteří žili v době před zhruba 100 miliony let, tedy na přelomu spodní a svrchní křídy, v době, kdy byl na pevninách v plném proudu rozkvět dinosaurů. Popis tohoto úžasného fosilního materiálu, nashromážděného za téměř 10 let, bude hlavním předmětem studie, která vyjde v listopadovém čísle žurnálu ZooKeys.

   Paul Sereno stručně představuje "přírůstky":

Kaprosuchus saharicus (´BoarCroc´) – téměř osmimetrový obr z Nigeru, jako většina krokodýlích nováčků s netradičním vzpřímeným postojem, tuhým kostěným pancéřem na čenichu a třemi řadami dýkovitých tesáků. Příbuzní tohoto druhu byli nalezeni i na Madagaskaru.

Araripesuchus rattoides (´RatCroc´) – asi metr dlouhý krokodýl z Maroka, živil se rostlinnou stravou, snad i červy a hmyzem. Pár speciálních zubů ve spodní čelisti sloužily k rytí v zemi a vyhledávání potravy touto cestou.

Laganosuchus thaumastos (´PancakeCroc´) – asi čtyřmetrový krokodýl, fosilie objeveny v Maroku a Nigeru. Živil se převážně rybami. Hlava byla plochá, lívancovitého tvaru, což mu dalo i přezdívku. Špičaté, zakřivené zuby spočívaly v útlých čelistech. Tento krokodýl zřejmě trpělivě čekal i hodiny bez pohybu, než zaútočil na kořist. Blízký příbuzný, L. maghrebensis, byl objeven rovněž v Maroku.

Anatosuchus minor (´DuckCroc´) – asi metrový krokodýl z Nigeru, nepohrdl zřejmě rybami, žábami ani červy či larvami. Charakteristický byl jeho široký, převislý nos a nápadné smyslové orgány na čenichu, které mu umožňovaly lov na břehu i v mělkých vodách.

Araripesuchus wegeneri (´DogCroc´) – pět jeho koster bylo těsně propojených, a to v jediném skalním bloku v saharském regionu Nigeru. Asi metrový krokodýl byl stejným všežravcem jako DuckCroc a jeho čenich byl charakteristicky psí, dopředu směřující. Byl schopen solidního cvalu a byl i velmi zdatným plavcem.

Podle paleontologů je takovéto nahromadění řady druhů na jednom místě a ve stejnou geologickou dobu neobvyklé, zvláště, když každý druh je unikátem co do morfologie i preferované diety, a biodiverzita krokodýlů se tak v našich očích výrazně zvětšuje. Šlo o vesměs malé živočichy se vzpřímeným postojem, dobrými běžci i plavci, a tudíž značně agilní. Jejich mozek byl zřejmě díky své stavbě sofistikovanější, než u dnešních krokodýlů. Všichni byli současníky dinosaurů – avšak tehdejší vládce planety přežili do dnešních dob.

Paleontolog Paul Sereno a nově popsaní afričtí křídoví krokodýli – horní řada zleva Sarcosuchus imperator (´SUperCroc´), gigant popsaný již dříve a ´BoarCroc´, vpravo dole Laganosuchus thaumastos, vlevo dole Araripesuchus rattoides, Araripesuchus wegeneri a Anatosuchus minor. Zdroj: www.sciencedaily.com.

Zdroj:

http://www.sciencedaily.com/releases/2009/11/091119111327.htm

   Tyto japonské stopy byly popsány až v letošním roce, ale objeveny byly již v roce 1990. Nacházejí se v souvrství Kitadani (spodní křída) v prefektuře Fukui, a to na povrchu izolovaného tmavě šedého siltovce o rozměrech zhruba 70 x 50 cm, a to spolu se stopami obojživelníků a ptáků. Celkem je zde 64 stop pterosaurů, ukazujících jednoznačně na kvadrupední postoj; jedná se o otisky předních i zadních končetin s malými rozměry (délka 22.6 mm, resp. 21.9 mm). Přední končetina má dopředu orientovaný otisk prvního prstu, a to včetně otisku ostrého hákovitého drápu – úhel rozvětvení mezi ním a třetím prstem je značný, více než 155 stupňů. To znamená, že první prst přední končetiny je více hyperextenzibilní (roztažitelný), než se předpokládalo a takové roztažení prstů navíc umožňovalo stabilnější kontakt s povrchem a celkovou lepší rovnováhu v přední části těla. Charakter meziprstní tkáně odlišuje jednoznačně tento ichnotaxon od pěti známých druhů taxonu Pteraichnus – jedná se o nový ichnodruh, Pteraichnus nipponensis. Podobné stopy ze Španělska, Koreje a Japonska potvrzují existenci malých pterodaktyloidů ve spodní křídě, přestože o nich zatím nemáme fosilní doklady.

Zdroj/abstrakt:

In 1990, five well-preserved pterosaur trackways were discovered in the Kitadani Formation (Lower Cretaceous) of the Kitadani Dinosaur Quarry, Fukui Prefecture, Japan. They occur on the surface of an isolated dark grey siltstone slab (70 × 50 cm) along with amphibian and bird tracks as well as feeding marks. All pterosaur trackways (a total of 64 imprints) show a clear quadrupedal gait pattern comprising manus and pes prints which reflect their detailed anatomy of the feet. Manus and pes imprint is very small, average 22.6 mm and 21.9 mm long, respectively. The manus has an anteriorly oriented digit I imprint with a medially oriented hook-like sharp claw mark, which makes a high divarication (average 155.4°) between the posteriorly oriented digit III imprint. The high digital abduction clearly shows that digit I of the manus could be more hyper-extended anteriorly than previously thought: spreading the digits as much as possible would provide a more stable contact with substrate as well as better support the center of pterosaur body mass displaced anteriorly. The interdigital webbing of the pes imprint extends from the metatarso-phalangeal joint near to the bases of four claws. As these features clearly distinguish the Kitadani pterosaur trackways from five known ichnospecies of Pteraichnus, we assign them to a new ichnospecies, Pteraichnus nipponensis. Abundant small pterosaur ichnotaxa from Spain, Korea, and Japan indicate that many small pterodactyloid pterosaur species existed in the Early Cretaceous although there is no single skeletal datum yet.

Po letos popsaném druhu Darwinopterus modularis se představuje další morfologicky velmi netradiční pterosaur, a to Wukongopterus lii, popsaný na základě téměř kompletní kostry (IVPP V15113) ze souvrství Daohugou nedaleko města Jianchang v čínské provincii Liaoning. Jedná se pterosaura, jenž se nachází vně Pterodactyloidea a je charakterizován prvními dvěma páry premaxilárních zubů vyčnívajících na druhou stranu zubní kosti, prodlouženými krčními obratli a také silně zakřiveným druhým článkem pátého prstu přední končetiny. Charakter zlomeniny holenní kosti naznačuje vznik zranění ještě během života. Tafonomické okolnosti nepřímo ukazují na existenci uropatagia (ocasní blány), což podporuje hypotézu o výskytu této adaptace minimálně u všech ne-pterodaktyloidů. Fylogenetická analýza pak ukazuje na pozici nového taxonu vně kladu Novialoidea a na jeho primitivnější charakter oproti představitelům kladů Rhamphorhynchidae a Campylognathoides. To je rozdíl oproti předchozím studiím, které se věnovaly právě ne-pterodaktyloidům, což ukazuje, že jejich taxonomická pozice není zdaleka uspokojivě dořešena.

Zdroj/abstrakt:

A new long-tailed pterosaur, Wukongopterus lii gen. et sp. nov, is described based on an almost complete skeleton (IVPP V15113) representing an individual with an estimated wing span of 730 mm. The specimen was discovered in strata that possibly represent the Daohugou Bed (or Daohugou Formation) at Linglongta, Jianchang, Liaoning Province, China. Wukongopterus lii is a non-pterodactyloid pterosaur diagnosed by the first two pairs of premaxillary teeth protruding beyond the dentary, elongated cervical vertebrae (convergent with Pterodactyloidea), and a strongly curved second pedal phalanx of the fifth toe. The specimen further has a broken tibia that indicates an injury occurred while the individual was still alive. Taphonomic aspects provide indirect evidence of an uropatagium, supporting the general hypothesis that at least all non-pterodactyloid pterosaurs show a membrane between the hind limbs. A phylogenetic analysis including most non-pterodactyloid pterosaurs shows that Wukongopterus lii gen. et sp. nov. lies outside the Novialoidea, being cladistically more primitive than the Rhamphorhynchidae and Campylognathoides. This analysis differs from previous studies and indicates that more work is needed before a stable picture of non-pterodactyloid pterosaur relationships is achieved.

     V tomto případě se jedná o popis dvou pravých kostí ramenních ze svrchnojurských sedimentů slavné východoafrické lokality Tendaguru (dnes Tanzánie), uložených v depozitech berlínského Přírodovědného muzea při Humboldtově univerzitě (jedná se o exempláře označené MB.R.  2828 a MB.R. 2833).  První z nich představuje trojrozměrně zachovalá přední část a kombinace unikátních morfologických znaků, zejména u deltopektorálního hřebenu, ukazuje na příslušnost ke kladu Dsungaripteroidea. Druhý z exemplářů je téměř kompletní a vzhledem k přítomnosti dlouhého, kruhovitého deltopektorálního hřebenu, situovaného blíže směrem k hlavě, je možno přiřadit ho ke kladu Archaeopterodactyloidea, i když pochopitelně bez bližší klasifikace. Jedná se zároveň o nejmenší známý exemplář pterosaura z Afriky a jeden z nejmenších exemplářů světových a znovu potvrzují význam této světové lokality pro diverzitu známých jurských pterosaurů, i když s nezbytností dalšího terénního průzkumu.

Zdroj/abstrakt:

Jurassic African pterosaur remains are exceptionally rare and only known from the Tendaguru deposits, Upper Jurassic, Tanzania. Here we describe two right humeri of Tendaguru pterosaurs from the Humboldt University of Berlin: specimens MB.R. 2828 (cast MN 6661-V) and MB.R. 2833 (cast MN 6666-V). MB.R. 2828 consists of a three-dimensionally preserved proximal portion. The combination of the morphological features of the deltopectoral crest not observed in other pterosaurs suggests that this specimen belongs to a new dsungaripteroid taxon. MB.R. 2833 is nearly complete, and because of a long and round proximally placed deltopectoral crest it could be referred to the Archaeopterodactyloidea. It is the smallest pterosaur from Africa and one of the smallest flying reptiles ever recorded. These specimens confirm the importance of the Tendaguru deposits for the Jurassic pterosaur record. This potential, however, has to be fully explored with more field work.

     Další z mnoha studií týkající se původu a rané evoluce pernatých integumentárních struktur u teropodů pochází z Číny, tedy ze země, která více než která jiná může do celé problematiky výrazně promluvit. Autoři získali některé zajímavé poznatky na základě pozorování známých fosilních exemplářů s těmito strukturami v kombinaci s novými údaji jak paleontologickými, tak neontologickými. Během morfogeneze peří před objevením se zástupců kladu Aves (tedy ptáků v moderním slova smyslu) nastalo pět hlavních událostí:  1) objevení se vláknitých a dutých trubicovitých struktur,  2) zformování pernatých váčků (folikul) a hřebenů na postranních perech,  3)  objevení se hlavní osy pera,  4)  objevení se dvojrozměrné formy,  5)  objevení se pokročilých obrysových per.   Tyto hlavní události měly za následek rozvoj řady morfotypů pernatých struktur, běžných u neptačích archosaurů, ale eliminovaných v dalším průběhu ptačí evoluce. Přestože pernaté struktury u neptačích dinoaurů ukazují řadu znaků známých u moderních ptáků, řada z nich naproti tomu obsahuje znaky u těchto moderních per neznámé. Různé modely evolučního původu peří napovídají, že tento původ je jevem veskrze inovativním, kde první primitivní typy pernatého integumentu morfologicky nijak nesouvisely s typicky plazí pokrývkou těla v podobě šupin. Autoři se přiklánějí k teorii, že hlavní definiční znaky moderního peří se vyvinuly cestou pozvolných přírůstků, nikoli náhle a skokově a že pro evoluci peří plati spíše model zahrnující jak transformaci, tak inovaci. Funkce prvních per tak téměř jistě nesouvisela ani s letovou funkcí, ani s tepelnou izolací, autoři se spíše přiklánějí k funkci exhibiční či jako adaptaci pro odvádění tepla z těla, přičemž ale zdůrazňují nutnost širší, integrativní studie na toto téma.      

Zdroj/studie:

http://www.ivpp.cas.cn/cbw/gjzdwxb/xbwzxz/200911/P020091104362654347399.pdf.  kompletní studie – volný přístup

Abstrakt:

Recent paleontological and neontological studies on feathers and feather-like integumentary structures have improved greatly our understanding of the origin and early evolution of feathers. New observations on some non-avian dinosaur specimens preserving integumentary structures, in combination with recent paleontological and neontological data, provide additional insights into this important evolutionary issue. Five major morphogenesis events are inferred to have occurred sequentially early in feather evolution before the origin of the Aves, and they are: 1) appearance of filamentous and tubular morphology, 2) formation of follicle and barb ridges, 3) appearance of rachis, 4) appearance of planar form, and 5) formation of pennaceous barbules. These events produce several morphotypes of feathers that are common among non-avian archosaurs but are probably lost later in avian evolution, and they also produced several morphotypes of feathers that are nearly identical or identical to those of modern birds. While feathers of non-avian dinosaurs exhibit many unique features of modern feathers, some of them also possess striking features unknown in modern feathers. Several models of evolutionary origin of feathers based on developmental data suggest that the origin of feathers is a completely innovative event and the first feathers have nothing to do with reptilian scales. We believe, however, that the defining features of modern feathers might have evolved in an incremental manner rather than in a sudden way. Consequently, an evolutionary model characteristic of both transformation and innovation is more acceptable for feather evolution. The function of the first feather is inferred to be neither related to flight nor to insulation. Display or heat dissipation, among others, remains viable hypotheses for initial function of feathers. An integrative study is promising to provide much new insights into the origin of feathers.

    Nové komparativní metody za použití čtyř kladistických analýz dinosaurů z kladu Tyrannosauridae (Theropoda) představují v nové studii Paul Sereno a Stephen Brusatte; cílem je zejména zjištění základních příčin rozdílů ve fylogenetických výsledcích. Tato metoda představuje proceduru, sestávající ze tří kroků: za prvé jde o porovnání konkurenčních hypotéz, tak aby měly zhruba shodný taxonomický rozsah, za druhé jde i izolaci charakterových údajů, vztahujících se k obecnému problému a za třetí o oddělení významných charakterových údajů jak do sdílených, tak do nových sekcí.  

   Maximálně parsimonické kladogramy, získané coby výsledky zmiňovaných čtyř kladistických analýz se zdají být dosti shodné, se dvěma subklady, které jsou přítomné ve všech analýzách (Albertosaurus + Gorgosaurus vs Daspletosaurus + Tarbosaurus + Tyrannosaurus). Avšak porovnání základních charakterových údajů ukazuje značné rozdíly ve výběru znaků a také v konečných výsledcích stavu těchto znaků, což představuje základní příčiny následný fylogenetický nesoulad. Srovnávací analýzy odhalují řadu rozdílů na úrovni údajů, které, pokud je srovnávání omezeno na maximálně parsimonické kladogramy, zůstávají nesrozumitelnými.

Zdroj/citace a abstrakt:

Sereno, P. C., and S. L. Brusatte. 2009. Comparative Assessment of Tyrannosaurid Interrelationships. Journal of Systematic Palaeontology 7:455-470.

Abstract – We employ a new comparative method to four cladistic analyses of tyrannosaurid dinosaurs to identify root causes for differences between phylogenetic results. The comparative method is a three-step procedure that (1) adjusts competing hypotheses so they share equivalent taxonomic scope, (2) isolates the character data relevant to the common problem, and (3) divides relevant character data into shared and novel partitions. It is then possible to quantify the degree of similarity between character data using three indices (ancestor similarity index, character similarity index and character state similarity index).


The most parsimonious cladograms generated by the four analyses of tyrannosaurids appear fairly congruent, with two subclades present in all four analyses (Albertosaurus and Gorgosaurus versus Daspletosaurus, Tarbosaurus and Tyrannosaurus). A comparative examination of the underlying character data, however, highlights striking differences in character selection and significant differences in character state scores. Character selection and differences in scoring are root causes for phylogenetic incongruence. Comparative analysis reveals the existence of many data-level differences that remain largely obscured when comparison is limited to the most parsimonious cladograms.

   Další vzácný nález, vykreslující ranou linii sauropodomorfů/sauropodů, vydala po letošním argentinském druhu Panphagia protos jihoafrické spodnojurské souvrství Upper Elliot, známé kromě dinosaurů rovněž nálezy savcovitých plazů (synapsidů). Nový přírůstek dostal vědecké jméno Aardonyx celestae a je diagnostikován autapomorfiemi v oblasti lebky, čelistí, krčních obratlů, přední i zadní končetiny; následná fylogenetická analýza odhalila jeho pozici přesně uprostřed evolučního přechodu mezi primitivnějšími sauropodomorfy a pokročilejšími sauropody (je sesterským taxonem kladu, který sdružuje taxon  Melanorosaurus a klad Sauropoda). Úzké čelisti jsou ostře srostlé, ale zřejmě postrádaly svalovou tkáň v okolní oblasti tváří; to je poměrně překvapivé zjištění a jedná se v případě tohoto taxonu o homoplasii v oblasti žvýkacího a trávicího aparátu sauropodů. Morfologie končetin pak napovídá o poměrně obvyklém bipedním postoji, ačkoli geometrická morfometrická analýza loketní a stehenní kosti odhaluje počínající vývoj adaptace ruky přední končetiny ke stočení se dovnitř dle podélné osy a rovněž schopnosti chůze po čtyřech. Běžecká schopnost byla, zdá se, redukována a a rovnovážná osa nohy zadní končetiny byla stočena do mediální (středové) pozice, což poněkud zpochybňuje teorie předchozí, dle kterých se tato adaptace zadní končetiny vyvinula až po nástupu obligátorního kvadrupedního (na všech čtyřech) postoje.

Zdroj/citace a abstrakt:

Yates, A. M., Bonnan, M. F., Neveling, J., Chinsamy, A. and Blackbeard, M. G. 2009. A new transitional sauropodomorph dinosaur from the Early Jurassic of South Africa and the evolution of sauropod feeding and quadrupedalism. Proc. R. Soc. B doi:10.1098/rspb.2009.1440

Abstract

Aardonyx celestae gen. et sp. nov. is described from the upper Elliot Formation (Early Jurassic) of South Africa. It can be diagnosed by autapomorphies of the skull, particularly the jaws, cervical column, forearm and pes. It is found to be the sister group of a clade of obligatory quadrupedal sauropodomorphs (Melanorosaurus + Sauropoda) and thus lies at the heart of the basal sauropodomorph-sauropod transition. The narrow jaws of A. celestae retain a pointed symphysis but appear to have lacked fleshy cheeks. Broad, U-shaped jaws were previously thought to have evolved prior to the loss of gape-restricting cheeks. However, the narrow jaws of A. celestae retain a pointed symphysis but appear to have lacked fleshy cheeks, demonstrating unappreciated homoplasy in the evolution of the sauropod bulk-browsing apparatus. The limbs of A. celestae indicate that it retained a habitual bipedal gait although incipient characters associated with the pronation of the manus and the adoption of a quadrupedal gait are evident through geometric morphometric analysis (using thin-plate splines) of the ulna and femur. Cursorial ability appears to have been reduced and the weight bearing axis of the pes shifted to a medial, entaxonic position, falsifying the hypothesis that entaxony evolved in sauropods only after an obligate quadrupedal gait had been adopted.

    Téma endotermie/ektotermie (teplokrevnosti/studenokrevnosti) či jiného metabolického stavu je v případě dinosaurů již tradičně jedním z nejvíce nedořešených problémů, stejně jako související otázka, kde se endotermie poprvé vyvinula u „ptačí" linie. I když je zřejmé, že dinosauři disponovali vysokými hodnotami růstu i vysokých úrovní aktivity (což jsou důležité podpůrné důkazy endotermie), je potřeba získat více důkazů pro vysokou metabolickou hladinu (i když i ta je potvrzována řadou studií), pohybové energetické výdaje nebo endotermii samotnou. Některé studie totiž operují s homeotermií v případě gigantických dinosaurů, a to právě v důsledku obrovské plochy povrchu těla a s tím spojených problémů se ztrátou tepla, což vede zpět k ektotermii jako nejpravděpodobnější adaptaci těchto živočichů.    

   Protože až na výjimky nedisponujeme měkkými tkáněmi dinosaurů, je nutno k tomuto problému přistupovat nepřímými cestami, v současnosti nejčastěji cestou biomechanických modelů – to je případ i této studie. Autoři představují dva biomechanické přístupy a jejich prostřednictvím rekonstruují metabolické hladiny u 14 bipedních dinosauriformů (morfologicky primitivních dinosauřích předchůdců), a to jak během chůze, tak běhu. I s přihlédnutím k současným bipedům je zřejmé, že při chůzi a pomalém běhu překračovala metabolická hladina minimálně u větších dinosaurů maximální aerobní kapacity dnešních ektotermů (krokodýlů, hadů, obojživelníků apod.) a spíše tak spadala do sféry endotermních ptáků a savců. Více nejasností je v odhadech těchto úrovní u menších dinosaurů, ale i u nich je zřejmý trend k dosažení či překročení svrchní hranice u ektotermů.  Výsledek studie je zřejmý – nejméně u větších neptačích dinosaurů byla endotermie běžným jevem, tak, jak je to podporováno paleontologickými výzkumy posledních desítek let. Endotermní pak mohl být i předek všech dinosauriformů (a snad i příslušníků kladu Ornithodira), i když k tomuto vývodu ukazuje spíše růstová hladina, nežli energetické výdaje při pohybu. Typické projevy endotermie,  jako rychlý růst, insulace, vzpřímený postoj a zřejmě i aerobní síla se tak vyskytly při evoluci dlouho před pokročilým dýchacím aparátem ptáků a vysokými výdaji energie při pohybu.

Zdroj/studie:

http://www.plosone.org/article/info:doi/10.1371/journal.pone.0007783 – kompletní studie v žurnálu PloS ONE

Abstrakt:

Background

One of the great unresolved controversies in paleobiology is whether extinct dinosaurs were endothermic, ectothermic, or some combination thereof, and when endothermy first evolved in the lineage leading to birds. Although it is well established that high, sustained growth rates and, presumably, high activity levels are ancestral for dinosaurs and pterosaurs (clade Ornithodira), other independent lines of evidence for high metabolic rates, locomotor costs, or endothermy are needed. For example, some studies have suggested that, because large dinosaurs may have been homeothermic due to their size alone and could have had heat loss problems, ectothermy would be a more plausible metabolic strategy for such animals.

Methodology/Principal Findings

Here we describe two new biomechanical approaches for reconstructing the metabolic rate of 14 extinct bipedal dinosauriforms during walking and running. These methods, well validated for extant animals, indicate that during walking and slow running the metabolic rate of at least the larger extinct dinosaurs exceeded the maximum aerobic capabilities of modern ectotherms, falling instead within the range of modern birds and mammals. Estimated metabolic rates for smaller dinosaurs are more ambiguous, but generally approach or exceed the ectotherm boundary.

Conclusions/Significance

Our results support the hypothesis that endothermy was widespread in at least larger non-avian dinosaurs. It was plausibly ancestral for all dinosauriforms (perhaps Ornithodira), but this is perhaps more strongly indicated by high growth rates than by locomotor costs. The polarity of the evolution of endothermy indicates that rapid growth, insulation, erect postures, and perhaps aerobic power predated advanced "avian" lung structure and high locomotor costs.

  Fernando Novas je v současnosti předním argentinským paleontologem, jedním z generace žáků guru zdejší paleontologie, Josého Bonaparta. Působí v Museo Argentino de Ciencias Naturales v Buenos Aires a podílel se na popisu řady argentinských dinosaurů, např. patagonyka, unenlagie nebo puertasaura.  Jeho The Age of Dinosaurs in South America je podrobným a zcela vyčerpávajícím sumářem fosilních objevů dinosaurů na území Jižní Ameriky. Po úvodu, kde autor zevrubně popisuje ranou evoluci dinosaurů (v Jižní Americe byli nalezeni nejvýznamnější známí dinosauromorfové a raní dinosauři), je kniha rozdělena podle druhohorních geologických epoch na trias, juru a křídu a zde jsou popisovaní dinosauři řazeni od bazálních po nejpokročilejší formy, což mi přijde rozhodně zajímavější než tradiční abecední dělení. Vzhledem k tomu, že kniha je žhavou novinkou, máme možnost se seznámit i se stále aktuálními objevy, jakými jsou Orkoraptor burkei, Aerosteon riocoloradensis nebo Austroraptor cabazai. Kdo by snad čekal od této knihy nějakou populárně-naučnou knihu, bude zklamán - jedná se o striktně vědeckou publikaci pro paleontologické "pokročilé", vycházející přímo z vědeckých studií, a jejím obsahem jsou z 90% anatomické znaky dinosaurů. U každého druhu autor řeší i fylogenetické vazby, a to velmi komplexně, když zmiňuje všechny aktuální názory paleontologů na fylogenetické pozice dinosaurů. Nechybí ani kapitoly o historii nálezů dinosaurů v jednotlivých regionech, o nálezech dinosauřích hnízd a stop, či taxony, které mají status pochybných jmen – nomen dubium. Kniha je doplněna mnoha stovkami fotografií a nákresů, většinou z originálních popisů, barevnou obrazovou přílohou a nemůže chybět ani téměř padesátistránková bibliografie. Osobně jsem velmi rád, že konečně vyšla kniha, která naprosto kompletně shrnuje fosilní nálezy dinosaurů v jihoamerickém regionu (a máme tak možnost nahlédnout pod pokličku nálezů i v takových zemích, jako jsou Venezuela, Kolumbie, Peru, Bolívie nebo Chile) a protože se jedná o "domovský" region autora, je tato práce zcela suverénní – pokud máte tuto knihu, v podstatě nemusíte mít studie jihoamerických dinosaurů, z nichž mnohé je velmi obtížné sehnat nebo nebyly přeloženy ze španělštiny. Už teď do ní v případě potřeby intenzívně nahlížím a čerpám potřebné informace. To, že Novasovu knihu všem zasvěceným příznivcům paleontologie vřele doporučuji, už asi nemůže být pochyb – v mém soukromém žebříčku rozhodně letos to nejlepší a nejkomplexnější, co v oboru vyšlo.

Fernando E. Novas – The Age of Dinosaurs in South America. Zdroj: iupress.indiana.edu.

Bibliografické údaje:

Autor:  Fernando E. Novas

Název: The Age of Dinosaurs in South America

Vydal:  Indiana University Press

Rok vydání:  2009

Počet stran:  452

Jazyk:  anglický

Jmenný rejstřík: ano

   Z nejsvrchnější křídy (pozdní stupeň maastricht, asi 68-65.5 Ma) lokality Aren (region Huesca) ve španělských centrálních Pyrenejích pochází nový hadrosaurid, pojmenovaný Arenysaurus ardevoli (jeho objev již byl letos anoncován). Jeho fosilní materiál sestává z nekompletní artikulované lebky včetně části spodní čelisti a dále postkrania včetně obratlů a kostí končetin. Lebeční dóm, tvořený čelní kostí, je velmi výrazným znakem, stejně jako takřka vertikální výrůstky šupinové a jařmové kosti; deltopektorální hřeben na ramenní kosti směřuje dopředu. Čelní kost je velmi krátká (zhruba polovinu vlastní šířky), na týlní kosti se nachází nápadný středový hřeben, samotná týlní kost je pak od oblasti týla odkloněna. Dle fylogenetické analýzy je A. ardevoli bazálním zástupcem kladu Lambeosaurinae a sesterským taxonem amurosaura a také kladu, zahrnujícího klady Corythosaurini a Parasaurolophini. Výskyt nejen arenysaura na území Pyrenejského poloostrova ve svrchní křídě ukazuje na propojení mezi Asií a Evropou v tomto geologickém období. Fauna hadrosauridů měla v Evropě zajímavé složení, neboť zde společně žily jak bazální, tak pokročilé formy, a právě Španělsko má nejbohatší evropskou fosilní kolekci těchto dinosaurů – na 50 lokalitách bylo od roku 1984 objeveno velké množství kostí, z toho polovina právě v regionech Huesca a Lleida. Přežití bazálních forem v Evropě zřejmě umožnil ostrovní charakter mnohých evropských oblastí a tudíž jejich izolace vůči vývoji na kontinentech.

Ukázky fosilií španělských hadrosaurů. Zdroj: ww.sciencedaily.com.

Zdroje:

Abstrakt

New hadrosaurid dinosaur, Arenysaurus ardevoli gen. et sp. nov., from the Late Maastrichtian of Aren (Huesca, South-central Pyrenees) is described on the basis of a partial, articulated skull, mandibular remains and postcranial elements, including vertebrae, girdle and limb bones. Arenysaurus is characterized by having a very prominent frontal dome; nearly vertical prequadratic (squamosal) and jugal (postorbital) processes, and deltopectoral crest of the humerus oriented anteriorly. Moreover, it possesses a unique combination of characters: short frontal (length/width approximately 0.5); midline ridge of parietal at level of the postorbital-squamosal bar; parietal excluded from the occiput; squamosal low above the cotyloid cavity. A phylogenetical analysis indicates that Arenysaurus is a rather basal member of Lambeosaurinae and the sister-taxon to Amurosaurus and the Corythosaurini-Parasaurolophini clade. The phylogenetic and biogeographical relationships of Arenysaurus and other lambeosaurines suggest a palaeogeographical connection between Asia and Europe during the Late Cretaceous.

http://www.sciencedaily.com/releases/2009/11/091105102726.htm

  Překvapivé zjištění učinila paleontoložka Angela Milner se svými kolegy z londýnského British Museum of Natural History u 165 milionů let staré lebky, nalezené již na samotném počátku 20.století u Minchinhamptonu v hrabství Gloucestershire a zařazená v roce 1910 pod taxon Megalosaurus (jako většina tehdy objevených fosilií velkých teropodů).  V roce 1922 poskytl lebku muzeu F. L. Bradley, ale její status nebyl až do současné doby nijak podrobně zkoumán. Jedná se o 30 cm dlouhou lebku, jednu z nejkompletnějších u velkých teropodů z evropského území, a 3D modely, generované na základě počítačové tomografie, odhalily jednoznačné podobnosti se svrchnokřídovou linií tyrannosauridů, kteří však dominovali ekkosystémům o téměř 100 milionů let později. Lebka má obdobnou stavbu lebečních otvorů, jejichž morfologie umožňovala zřetelné zvětšování čelistního svalstva, i typické zuby banánovitého tvaru, znémé i u exemplářů „rexe". Proceratosaurus, jak byl materiál pojmenován, je tak jedním z vůbec nejbazálnějších představitelů širšího kladu Tyrannosauroidea, zahrnujícího i výše zmíněné tyrannosauridy. Tento teropod byl oproti svým křídovým příbuzným menší, dosahoval asi třímetrové délky.  Na výzkumu tohoto historického exempláře (s překvapivými výsledky) se podílela skupina britských a německých paleontologů, mezi nimi např. i Oliver Rauhut z mnichovského paleontologického muzea. 

Fosilní lebka proceraratosaura, 165 milionů let starého vzdáleného příbuzného „rexe". Zdroj: www.nhm.ac.uk.  

Zdroje:

http://www.nhm.ac.uk/about-us/news/2009/november/trexs-oldest-ancestor-identified46369.html

http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/8340922.stm

  Další zajímavý důkaz možných interakcí mezi mladými jedinci tyrannosauridů nabízí exemplář BMR P2002.4.1, u něhož jsou na levé čelistní kosti a podél nosní kosti zřetelně patrné částečně vyhojených jizev, jejichž morfologie, umístění a orientace jsou zhruba srovnatelné s čelistmi a zuby stejně velkého jedince-tyrannosaurida. Znovuobnovení kostní tkáně ukazuje na částečné vyhojení rány a také na to, že zranění nebylo smrtelné; zdá se však, že minimálně ovlivnilo růst lebky a způsobilo deformaci levé čelistní kosti a lehký levobočný náklon kosti nosní. Již předchozí ukázky intraspecifických vzorců chování mezi teropody byly spojeny s různými lebečními zraněními, jejich zaznamenaná většina se ale nachází u jedinců dospělých. Přítomnost a charakter těchto zranění tedy ukazuje na to, že tyto vzorce chování u tyrannosauridů zahrnovaly rovněž intraspecifickou agresi mezi jedinci s podobnou velikostí, obdobně jako je tomu u dnešních krokodýlů. I když pochopitelně nelze beze zbytku dovodit složité vzorce chování z pouhých fosilií, je nepravděpodobné, že by u juvenilních exemplářů šlo o příklad sexuální kompetice nebo konfliktu, i když mohlo jít o jakousi přípravu na střetnutí budoucí, a to kvůli teritorialitě či potravním zdrojům.

Citace:

Joseph E. Peterson, Michael D. Henderson, Reed P. Scherer, And Christopher P. Vittore. Face Biting On A Juvenile Tyrannosaurid And Behavioral Implications. Palaios, 2009; 24 (11): 780.

Abstrakt:

The juvenile tyrannosaurid specimen BMR P2002.4.1 possesses a series of four partially healed, oblong lesions along the left maxilla and nasal bones. The morphology of the lesions and their positioning and orientation are compatible with the jaws of the specimen, suggesting that the lesions may have been the result of a bite from an attacker of similar size and species as the bite victim. Bone remodeling of the lesions indicates partial healing and demonstrates that the injury was not fatal. The injury appears to have affected the growth of the skull, causing a slight warping of the left maxilla and a slight leftward curvature of the nasal. Previous examples of intraspecific behavior in theropods have noted various injuries on skulls; the majority of documented injuries are in adults. The presence and nature of these wounds suggests that juvenile tyrannosaurid behavior included intraspecific aggression among similar-sized individuals, as has been observed in modern crocodilians. Although it is not possible to unequivocally infer behavior from a fossil specimen, as a juvenile animal it is unlikely that the behavior directly reflects sexual competition or conflict, although it may represent learning behavior for later conflict as competing adults or territoriality over food or spatial resources.